Myslím, že je to dobrá analogie s tenisem. Rodíte se skvělým hráčem, nebo se jím postupně stáváte? Samozřejmě, že se musíte narodit s určitým talentem a tělesnými předpoklady, ale špičkovým hráčem se stanete až díky dlouhé praxi. Vůdčí lidé většinou mají talent, ale někdo je do té role musí vtáhnout, aby jej mohli projevit a dále rozvíjet. A to musíte cvičit.
Nejdůležitější je umět se poučit ze zkušeností, zejména ze svých chyb a umět naslouchat dobrým radám. Ti, co to neudělali, selhali. Jde o takové lidi, kteří se nechtějí učit, neumí se přizpůsobit, nepoučí se ze zkušeností, nenechají si poradit... Arogantní lidé odmítají zpětnou vazbu, myslí si, že všechno vědí, a že z ní nemohou mít prospěch. Často nedokáží ani sami sobě přiznat, že udělali chybu, proto je nemůžete rozvíjet. My toto chování dokážeme měřit. Umíme měřit schopnost lidí učit se ze zkušeností a většina to dostatečně neovládá.
Můžeme se podívat na příklad fotbalového trenéra Jose Mourinha. Je to skvělý leader, jeho týmy ho milují, ale nedokáže dlouhodobě vycházet s vedením fotbalových klubů, proto je tak často odvoláván. Neumí hrát politickou hru, kdy musí správně působit na management.
Ptal jsem se jednou univerzitního prezidenta, jak se mu povedlo se jím stát? Jeho odpověď byla, že je to o dobrých vztazích s představenstvem. Právě to někteří i velmi úspěšní lidé neumí či nejsou ochotni dělat.
S postupem v kariéře se mění i náplň pracovní role. Avšak s tím, jak člověk postupuje stále výš, inklinuje k tomu dělat věci stále stejně, jako předtím, ale ono to tak nejde. První úroveň managementu musí pracovat přímo s lidmi a to je oblast, kde na leadershipu skutečně záleží. Střední manažeři jsou ve skutečnosti politici a diplomati zároveň. Když dostanou úkoly od nadřízených, musí je prodat manažerům v první linii.
Střední management je nucen pracovat s často nesmyslnými požadavky top managementu a rezistencí podřízených. Práce lidí na vrcholu je především o dělání správných rozhodnutí a plánování strategie. Top management není o inspirování nebo zajištění zodpovědnosti konkrétních lidí. Jen v první linii řízení proto záleží na kvalitním leadershipu. A to je ten moment, kde vidím v mnoha společnostech skutečný problém.
Ti nahoře ve skutečnosti lidi neřídí. Zjednodušeně můžeme říci, že leader na nejnižší úrovni musí být dobrý vůdce, na střední dobrý politik a na té nejvyšší dobrý stratég, který je schopen dělat správná rozhodnutí.
Ne, není to fér. Bohužel se to však často stává.
Ano, boj o přežití mezi skupinami je mnohem důležitější, ale psychologové o tom nemluví. Samozřejmě, že správný leader se snaží zaměřit na to, aby přežil jeho tým či organizace a ne jen on sám.
Myslím, že existuje jen jeden správný způsob, jak někoho přesvědčit a to je pomocí průkazných dat. Jediná špatná zpráva je, že tito lidé nebudou vašim datům ani tak věřit. Existuje okřídlená věta, kterou pronesl držitel Nobelovy ceny za fyziku Niels Bohr, že své intelektuální nepřátele ve vědě nikdy nepřesvědčíte, musíte počkat, až zemřou. Myslím, že je to pravda. Celou svou práci vidí z určitého pohledu, mají své argumenty, které používají k podpoře svých tvrzení.
To je opravdu dobrá otázka a také budoucnost našeho podnikání. Snažíme se moderní technologie správně pochopit a rovněž využít.
V této otázce nejsem příliš optimistický. Nemyslím si, že by došlo k velkému pokroku. Progres je jen v oblasti vývoje technologií pocházejícího z ekonomického rozvoje, ale lidé se nestávají lepšími. Je to těžká otázka. Řekl bych k tomu několik věcí.
Akademická sféra - politologové, sociologové, historici, ekonomové, psychologové na toto téma nerealizovali velké výzkumy. Nemyslím si, že demokracie jako taková vůbec existuje. V ekonomických magazínech tvrdí, že demokracie jde ruku v ruce s ekonomickým rozvojem. Na demokracii je důležité, že dává podnikatelům prostor, aby to zkusili. Umožňuje ekonomickou svobodu. Ale Číňané, Tchajwanci, Jihokorejci mají velmi robustní a úspěšné ekonomiky i bez demokracie. Je to proto, že umožňují svým podnikatelům prohrávat, dají jim šanci udělat chybu.
Čína měla až do covidu úspěšnou ekonomiku, protože Wei Xiaoping nastolil autokratický režim, který však poskytl podnikatelům částečnou ekonomickou svobodu. To je ten trik. Autokracie dokáže reagovat rychleji. Joe Biden nemá v podstatě skoro žádnou moc, je vůbec zázrak, že dokáže cokoliv prosadit. Zatímco Putin či Si Ťin-pching řeknou udělejte to, a už to běží. Jsou schopni na věci reagovat mnohem rychleji. Opravdu se bojím o budoucnost demokracie.
Základní otázkou je, jak silná je daná ekonomika. To rozhodlo o výsledku druhé světové války. Zvítězil ten, kdo měl nejlepší ekonomiku, ne ten, kdo měl nejlepší systém. Jakákoli konverzace o demokracii je konverzace o ekonomice. O síle armády rozhoduje robustnost a velikost ekonomiky, když máte dobrou ekonomiku, můžete si koupit zbraně, když máte špatnou ekonomiku, zbraně si nekoupíte. Jak se dopracovat k robustní ekonomice – nejsem si jistý, že je k tomu demokracie předpokladem, ale je potřeba svoboda pro podnikatele. Je to velmi těžká otázka a neděláme bohužel žádný pokrok, jen se proplétáme stále dokola.
Můžete mít buď svobodu, nebo rovnost. Ale nemůžete mít obojí zároveň, pokud chcete rovnost, musíte potlačit svobodu. Je to fascinující paradox.
V České republice máte relativně stabilní systém, ale tam venku jsou stovky Viktorů Orbanů, kteří chtějí uchvátit moc. Tito lidé jsou jako vlci kolem táborového ohně a čekají na svou příležitost převzít moc pro jejich vlastní prospěch. Stává se to v každé společnosti a musíte být vždy ve střehu.
Na to mám dvě odpovědi. Miluji citát: "Pokud chcete změnit lidi, musíte vyměnit lidi". Musíte nabrat nové a dobře si je vybrat podle jejich profilu. Německá armáda vynalezla psychologické osobní hodnocení již na konci první světové války. Mysleli si, že prohráli válku, protože měli špatný leadership. Potřebovali systematickou metodu, jak nacházet dobré lídry. Ve 20. letech minulého století vymysleli osobnostní hodnocení. Fungovalo to opravdu skvěle, dokud nepřišli k moci nacisté, a pak se ukázalo, že nacističtí kandidáti byli metodou odmítáni, takže to zrušili, protože podle nich systém nefungoval...
Dva hoši z Harvardu tuto metodu v Německu okoukali a přenesli ji do USA, kde se poté začala plošně využívat. Když vypukla druhá světová válka, začali podle ní vybírat špiony. Moderní obor vůdcovství vznikl tedy po první světové válce. A to, co děláme dnes, je podobné, co dělali již tehdy Němci, jen je to digitálně modernizované. Obor studie osobnosti a leadershipu jsou propojeny a využívány v USA prakticky již od 20. let.
Ano, je to způsob, jak to správně dělat, ale ve většině organizací to tak nefunguje. Interní politikaření zabrání přistupovat k tomuto procesu racionálně.
Je to rozhodně krok správným směrem, abyste prolomili stávající politické bariéry, které se ukotví a jsou rigidní.
Jsem docela pesimista. Populace subsaharské Afriky se zdvojnásobí do roku 2050 a již teď tam lidé hladoví. Migrace bude velmi kritický problém. Ve Spojených státech se neustále prodlužují fronty u potravinových bank. Značná část světové populace například i v Afghánistánu také hladoví.
Thomas Malthus kolem roku 1776 napsal pojednání o populaci, kde uvedl, že populace se vždy rozšíří nad možnosti dostupnosti potravin. Když je dostatek jídla, lidé se reprodukují stejně jako krysy, králíci a jeleni. A pak je zde najednou mnoho lidí a nedostatek jídla a poté přichází vymírání. Dnes už se na něj nikdo neodkazuje, ale zřejmě uvidíme příchod malthusiánské revoluce v budoucnu.
Nemůžu se dívat na obrázky hladovějících dětí, ale když tam pošlete peníze, udělají si potomků ještě více. Ten problém má již nyní 70 % populace a nedá se řešit.