Na prahu třetího desetiletí od památné „sametové“ revoluce lze říci, že rychlost změn, kterým jsme se všichni již museli a stále musíme přizpůsobovat, je nezvykle vysoká – chceme-li v tomto vývoji obstát, je nanejvýš vhodné se vážně zabývat následujícími skutečnostmi.
Myslím, že všichni zkušení a rozumní manažeři již dávno pochopili, že „modla peněz“ a finančního odměňování (jakkoli musí být dostatečné a spravedlivé) je jen jednou podmínkou pro naplnění individuálních potřeb a faktorem motivace. Tuto záhy začal doplňovat „svět“ nefinanční motivace v podobě různých zaměstnaneckých výhod, benefitů, tzv. „caffeterií“ a podobných systémů. Věřím, že za určitých podmínek a v určité situaci tyto prvky dobře fungují. Jak se však zdá, doba opět pokročila a je třeba naslouchat dalším potřebám zaměstnanců, neboť tito jsou vystaveni „novým tlakům“ – ať již očekávaným či neočekávaným.
Mezi ně bezesporu patří razantní zesílení konkurenčního prostředí, ve kterém nabídka převyšuje poptávku v často značně nerovném poměru. – Nemálo společností na tento vývoj již delší dobu (v některých případech lze dokonce říci, že tradičně) reaguje ne zrovna korektními postupy, jako např. klientelismem či rostoucí mírou korupce. – Tato se pro řadu firem stává hlavní (či dokonce jedinou) konkurenční, ba dokonce strategickou výhodou, neboť hledat tzv. komerční argumenty v poskytovaných výrobcích či službách je při přetlaku nabídky obtížné, často již nereálné a z daného pohledu – bohužel – také zbytečné ... Ti, kteří tyto praktiky odmítají, se tak nezřídka ocitají „v koutě“ konkurenční nevýhodnosti. Při meziročně se zvyšujících cílech dle pravidla SMART se pak skutečnost pod písmenkem „R“ (reálnost) stává předmětem značné frustrace.
Další skutečností, která zvyšuje nároky na všechny zaměstnance zejména velkých společností, je globalizační působení, v rámci kterého se naši zaměstnanci, dosud zvyklí více na lokální prostředí a mentalitu, musejí rychle vyrovnávat s pro ně často obtížně přijatelnými prvky a pevně zavedenými zvyklostmi nadnárodních společností a multikulturními projevy, přičemž prostor pro vyjednávání je nezřídka minimální a času na adaptaci o nic více. Samotný „generál čas“ je nemilosrdný a do tolik popularizované problematiky Time Managementu vstoupil pojem tzv. komprese času – na činnosti, na které jsme dříve měli hodinu, máme nyní dvacet minut. - Není proto divu, že pod vlivem těchto a dalších skutečností dochází i k rychlejšímu fyzickému a duševnímu opotřebovávání, nástupu únavy, frustrace, apatie a v konečném důsledku i neblaze známému „syndromu vyhoření“.
Na „polštář“ finanční a dosud praktikované nefinanční motivace je proto nutné položit další prvky, doba si je žádá. Za výše uvedených podmínek pro výkon každodenní práce se jedná především o podstatně zvýšený zájem a péči manažerů, tedy nadřízených pracovníků o své výkonné zaměstnance. – Ti svoji mzdu nezřídka považují nikoli za adekvátní odměnu, avšak za „podmínku“ pro výkon dané práce, přestávají již „slyšet“ na prvky nefinanční motivace (v nejednom případě „devalvovány“, protože považovány za „normální záležitost“) – ani jedno ani druhé, samozřejmě, není dobře a je potřebné tyto skutečnosti „rehabilitovat“ - a jejich potřeby se začínají posouvat do roviny pojmů jako smysluplnost – důstojnost – potřeba seberealizace a vlastního naplnění – potřeba zájmu, porozumění, podpory a zastání – potřeba vhodné morální autority a příkladu – potřeba kvalitní komunikace … - Zní to tedy docela obyčejně, je to vlastně jakýsi „návrat k lidství“, o který si doba přirozeně říká. – Tuto dobu nezměníme především z pohledu politických a makroekonomických skutečností, o kterých se dnes a denně dočítáme v mediích a živě o nich diskutujeme, můžeme však reagovat v podmínkách společností a společenství, ve kterých působíme, tedy jinými slovy – „začít u sebe“.
Co to pro manažery znamená v praxi? Rozhodně podstatné zesílení nároků na ně, na jejich manažerské předpoklady (být skutečným, nikoli jen formálním, „leaderem“ se všemi potřebnými – ať již vrozenými či získanými – atributy pro výkon „vůdčí“ pozice) a dovednosti. – K těm patří mj. velmi dobré organizační dovednosti (vč. vhodného naprojektování práce pro sebe i své pracovníky), dovednosti motivace (viz vše uvedené výše plus schopnosti dodání statutu autonomnosti a pocitu významnosti dané práce), ochota a dovednost komunikace (včetně kvalitní a motivující zpětné vazby), stejně tak jako ostatní „měkké“ manažerské dovednosti, jejichž význam stále vystupuje do popředí.
Další profesionalizace, vzdělávání a rozvoj pracovníků (profesionální, osobnostní) na všech úrovních, včetně manažerských, se tedy jeví nejenom jako „obvyklá“ podmínka či „zvyklost“, avšak „po novu“ již jako nezbytnost a současně také – konečně – jako nástroj účinné motivace.