Distanční vzdělávání je multimediální forma řízeného samostatného studia, v jehož rámci jsou vzdělavatelé trvale nebo převážně fyzicky odděleni od studujících. Multimediálností zde rozumíme možné využití distančních komunikačních a informačních prostředků, kterými lze prezentovat učivo a komunikovat na dálku – tištěné materiály, magnetofonové záznamy, počítačové programy na disketách, CD či v sítích, videokonference, telefonická či faxová spojení, e-mail, televizní či rozhlasové přenosy apod. Není to tedy totéž vzdělávání dálkové, jak si většina laické veřejnosti myslí.
Distanční vzdělávání funguje pouze tehdy, je-li realizováno systémově. Hlavními prvky tohoto systému jsou studující, vzdělávací instituce, informační s studijní materiály a technické vybavení. V naší zemi byl zárodek národní sítě distančního vzdělávání vytvořen v letech 1995-1997 prostřednictvím rozsáhlého programu Phare „Multi-country Co-operation in Distance Education“. Bylo tak vybodování Národní centrum distančního vzdělávání a jeho čtyři regionální střediska při univerzitách v Praze, Brně, Liberci a Olomouci.Ta v současné době působí jako konzultační a poradenská centra. Základ úspěšného projektu distančního vzdělávání je vymezení základních pozic – manažer kurzu, garant modulu, auto, spoluautor, pedagog, tutor apod. a studijních opor – textů, které mohou být studujícímu dodány v tištěné nebo elektronické podobě. Důležitý je též neustálý technologický vývoj.