Četl jsem minulý týden v Hospodářských novinách zajímavý článek od významného českého egyptologa Miroslava Bárty s názvem "Příznaků blížícího se kolapsu naší civilizace je stále víc". Článek mě utvrdil ve dvou věcech:
1. Tisk stále žije a vhodná upoutávka na internetu dokáže prodat tištěné médium.
K tomuto názoru jsem dospěl velmi snadno. Na internetu jsem si přečetl zajímavou upoutávku na tento článek viz http://zpravy.ihned.cz/cesko/c1-59029270-egyptolog-miroslav-barta-priznaku-bliziciho-se-kolapsu-nasi-civilizace-je-stale-vic, ta mě donutila vzít drobné a koupit si tištěné Hospodářské noviny raději než stahovat a platit za aplikaci do iPadu.
Noviny můžete navíc po přečtení počmárat, roztrhat na zátop nebo z nich udělat dětem čepici jako od Večerníčka. Mají prostě další přidanou hodnotu. Jsem rád, že papír žije.
2. Díky "Syndromu PHK" jsem získal další důkaz o blížícím se konci naší civilizace.
Pan Bárta ve svém článku zmiňuje, že předzvěstí konce civilizace je výrazně zlepšená úroveň verbálních schopností jejich příslušníků. Těsně před úpadkem starého Říma byla prý rétorika na nejvyšší úrovni. Stejně tak je prý úroveň verbálních a prezentačních schopností dnešních studentů v Anglii vyšší než kdykoliv dříve.
Tento trend již delší dobu sleduji i v našem businessu, především ve velkých firmách. Meetingů se pořádá tolik, že je mezi nimi obtížné najít čas pro práci. Není problém získat sliby a vzbudit zájem jejich účastníků, je však problém přinutit mnoho z nich, aby cokoliv sami vymysleli, napsali a vzali zodpovědnost za projekt do svých rukou, zkrátka taky trochu zariskovali. Začínám mít pocit, že je vítězem ten, kdo nejméně riskuje, tedy nic nedělá. Opravdu platí: "Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Kdo nic nezkazí, bude povýšen...".
Na druhé straně vidím u řady jednotlivců, především konzultantů, koučů a lektorů, až nezdravé sebevědomí projevující se syndromem "PHK" - tedy "plné huby keců" podložené citací slavných osobností či úryvků chytrých knížek od ještě chytřejších autorů.
Jenomže vlastní zkušenost těchto jednotlivců se jaksi vytrácí nebo je jen velmi omezená či povrchní vzhledem k sazbě, kterou si za hodinu své práce říkají. Většina těchto vypravěčů se navíc rekrutuje z první kategorie lidí, kteří přišli právě z velkých firem a spadali do kategorie Klausovsky řečeno "nehrdinů".
Sice uznávám, že fakt, že někdo něco dělá dlouho, ještě neznamená, že to dělá dobře. Na druhou stranu vidím obrovské množství rychlokvašek všeho druhu, kteří se schovávají za to, že rozumí obchodu, managementu, koučování či moderním technologiím, ale za zády mají jen své přesvědčení a velmi krátkou či mělkou životní zkušenost.
Argument, který jsem rovněž slyšel, že lékař nemusí sám prodělat všechny nemoci svých pacientů, aby jim rozuměl, mně v businessu nesedí. Když někdo školí obchod, měl by prokázat, že sám řadu let úspěšně obchodoval. Když někdo radí, jak vést lidi, měl by prokázat, že i on sám byl úspěšný manažer a ne jen to, že dlouho pracoval v managementu.
To zde bylo vždy, nicméně dnes někteří z těchto lidí umí perfektně vystupovat a ovládají skvěle verbální a prezentační dovednosti. Problém trochu je, že se v prvním plánu mnoho lidí nechá okouzlit prázdnými slovy a chvíli trvá, než se zjistí, že činy chybí.
Co se týká kauzálního vztahu mezi rétorikou a koncem římské civilizace, pan Bárta to vysvětluje lidově řečeno tím, že když se civilizace má dobře, lidé přestávají dělat a začínají "kecat", což mi přijde logické, blahobyt snižuje motivaci k výkonu. Když si to mohu dovolit, chovám se stejně.
Jakmile se však tento způsob chování stane většinovým, společenství zanikne či bude poraženo jiným, silnějším. To se týká nejen civilizace, ale i firmy. Životní cyklus prostě nejde zlomit, pouze oddálit. Na konci cesty za blahobytem nás čeká rozpad a transformace na jinou formu fungování, to platí univerzálně.
Pokud tomu tak je, věřím, že se naše civilizace tak, jak ji známe, blíží ke konci a docela se na to těším.