Rozvoj komunikačních technologií umožnil organizacím monitorování zaměstnanců při používání elektronické pošty, internetu nebo telefonu. Zaměstnavatelé se takto snaží zajistit, aby zaměstnanci využívali dostupných technologií pouze k pracovním účelům. Zároveň však vyvstala i diskuse o právu zaměstnanců na soukromí. Kde je hranice mezi tím, co je přijatelné a co nepřijatelné při využívání nových technologií v kanceláři? Komu patří informace, s kterými se pracuje? Tyto a podobné otázky jsou ve světě práce stále naléhavější.
Obavy zaměstnavatelů ze ztrát souvisejících se soukromým využíváním poskytnutých zařízení a technologií jsou často oprávněné. Zaměstnavatelé většinou monitorování i veřejně oznámí. Zaměstnanci však na druhou stranu argumentují tím, že monitorování má přes dobré úmysly své negativní účinky – snižuje pracovní morálku, způsobuje stres a tím snížení produktivity.
Otázkou zůstává, jak vymezit, kdy je monitorování na místě a kdy je ho přespříliš. V některých případech začínají státní orgány dohlížet na dohlížitele. Například ve Finsku není možné nařídit sledování telefonických hovorů a emailů zaměstnanců. Právo takového zásahu do soukromí má jen policie na základě soudního příkazu.
Také ve Velké Británii budou mít firmy brzy povinnost informovat zaměstnance, že je monitorují. Britský komisař pro informace se totiž snaží prosadit směrnici, která by takto uvedla do rovnováhy požadavky a potřeby zaměstnavatelů a práva zaměstnanců. Podobná situace je i v Austrálii.
-kk-