Podle D. Thomase, který na knize spolupracoval, musí tito lidé za svůj handicap platit časovou daň. Sám Thomas, jenž se narodil v Africe, tvrdí, že jeho kariéra, která vyústila v profesorství na Harvardu, trvala déle, než jeho bílým kolegům. Říká, že nerovnost na poli kariéry stále existuje. Přesto mají tito lidé šanci, neboť jejich počty se v komunitě zvyšují a stejně tak na prestižních postech jsou mnohem vyšší než před deseti lety.
Několik tipů pro překonání překážek:
- Vyberte si práci, kterou máte rádi. Vydržíte déle a nenecháte se tak snadno odradit předsudky a zaujatostí. Navíc vám nebude tolik vadit, když váš kariérní postup bude pomalejší.
- Vybírejte firmu s opatrností. Neberte pozici ve firmě, která vám nějakým způsobem „nesedí“. Pokud nenajdete stejnou notu, není možné, abyste podávali nejlepší výkony a budete zklamaní. Navíc, pokud zanecháte negativní stopu, může to ovlivnit celou vaši budoucí kariéru. Reputace pro vás znamená víc než pro vaše bílé kolegy a budete také více platit za chyby. Dobrý způsob, jak najít firmu pro vás, je hovořit se zaměstnanci, kteří pracují na vaší budoucí pozici. Vyhýbejte se firmám, kde na vyšších postech nejsou ženy a lidé jiných národností.
- Najděte si poradce. Je to nejlepší „očkování“ proti klopýtnutím a zklamáním.
- Rasa je handicap, ale neznamená to, že jste ztraceni. Úspěšní lidé jiných ras neberou svůj „handicap“ za překážku. To ale neznamená, že jsou naivní a popírají, že rasa je něco, co jim cestu nekomplikovalo. Jen naznačují, že tento „problém“ má řešení. Překonání předsudků o své rase je bolestivý proces a někteří vedoucí, kteří poskytli rozhovor pro výše zmiňovanou knihu uvádějí, že jim pomohly konexe s jinými „podobně postiženými“ kolegy a dále skupinová sezení. Projít úspěšně tímto procesem vyžaduje být v takovém pracovním prostředí, které není zatížené rasismem a nevyžaduje tak obrovské úsilí reagovat a snášet každodenní útrapy.
Podle Thomase se ti, kteří zůstali na cestě kariéry stát, obvykle snažili hrát „hru bílého muže“ a toužili po rychlém postupu, naopak ti úspěšní hráli svou vlastní hru, kde šplhání po kariérním žebříčku pro ně nebylo tak důležité jako to, že měli rádi svou práci a měli vlastní měřítko pro dokonalost.