Jedním z důvodů, proč zvyšující se množství peněz ve vyspělých zemích nezaručuje stoupající pocit subjektivně prožívaného well-beingu, je rozdílná aspirační úroveň u lidí. Přesněji lidé mají různou úroveň dosahování svých cílů, co se příjmů týče.
Švýcarský profesor Stutzer (2004) říká, že pocit štěstí se odvíjí pouze od tohoto rozdílu mezi požadovaným a skutečným příjmem člověka, nezávisí tedy pouze na výši příjmu samotného. To znamená, že čím vyšší rozdíl mezi aspirací a skutečností, tím více jsou lidé nespokojení.
Stejně tak zajímavé je, že se zvyšujícím se příjmem se také stejnou měrou zvyšují aspirace, tudíž rozdíl mezi realitou a požadovaným výsledkem je tentýž či dokonce hlubší, a tak můžeme částečně vysvětlit fakt, že lidé i se stále přibývajícím majetkem nevykazují zvýšené míry prožívaného well-beingu (Stutzer, 2004).
Tuto teorii podporuje fakt, že jedinci se poměrně rychle adaptují na novou situaci a tato adaptace jde ruku v ruce se změnou očekávání. Převedeno do naší problematiky, zvýšení příjmu je doprovázeno zvýšením očekávání (jevy známé jako hedonic treadmill nebo preference drift).
Na základě těchto teorií bude docházet u člověka se zvyšujícím se množstvím prostředků pouze k malému, dočasnému či vůbec žádnému posunu v oblasti prožívání štěstí (Ferrer-i-Carbonell, 2005).
Relativita prožívání štěstí ze získaných materiálních prostředků se potvrzuje i na základě dalšího, velmi jednoduchého, přirozeně lidského, mechanismu, a to srovnávání s ostatními. Lidem tak ve skutečnosti nezávisí na absolutní výši vlastního příjmu, ale na jeho relativním porovnání s platem ostatních (Frey and Stutzer, 2002).
Člověk posuzuje výši svých prostředků nejprve vzhledem k sobě, k tomu, jestli je adekvátní k naplnění jeho potřeb, ale hned poté s tím, kolik peněz mají jeho vrstevníci.
A tak se celková spokojenost odvíjí také od toho, jestli jsou výsledky jednotlivce v dobrém porovnání s vybranou referenční skupinou, ať už se jedná o spolupracovníky ve firmě, sousedy, lidi stejného věku či vzdělání.
V rámci tohoto porovnávání se přišlo na zajímavou souvislost, konkrétně asymetrii v prožívání štěstí. Pakliže jedinec zjistí, že jeho příjem se pohybuje pod úrovní jeho referenční skupiny, má to negativní vliv na míru jeho well-beingu; ovšem toto neplatí obráceně. Pokud jedinec vydělává více v porovnání s jeho referenční skupinou, nikterak významné pocity štěstí mu to nepřináší.
Lidé, kteří si nejvýše v životě cení peněz, jsou obecně méně spokojení než ti, kteří mají na vrcholu žebříčku hodnot například lásku. Neustálé usilování o materiální statky ve skutečnosti nenaplňuje ryzí vnitřní lidské tužby.
Touha po materiálních statcích je ve své podstatě nenaplnitelná, poněvadž se objevuje stále nové a luxusnější zboží či služby, které člověk chce mít, popřípadě po nich touží, neboť si je pravděpodobně nebude moci nikdy dovolit.
Subjektivně prožívaný pocit well-beingu se totiž odvíjí zejména od způsobu naplňování volného času. Lidé s vyššími příjmy se spíše orientují na aktivity spojené s prací, dojížděním do práce a podobně, než na příjemné volnočasové aktivity například čas trávený s dětmi, socializace s kamarády.
Se zvyšujícím se příjmem se také často zvyšuje časová náročnost práce, a tak jim ani mnoho volného času nezbývá, dostávají se do tenze a vykazují větší míru stresu, a s tím vším spojené nižší míry subjektivně prožívaného well-beingu.
Vysoký příjem ještě nepředpokládá vysokou míru well-beingu kvůli tomu, že bohatší lidé většinou nemají dostatek příjemně stráveného volného času a nevěnují pozornost kvalitním společenským vztahům.
Stejně tak se může stát, že tito lidé s přibývajícími penězi zvyšují i svá očekávání a tužby, což má rovněž negativní efekt na spokojenost v životě.
Ve společenských vědách se často zaměňuje příčina a kauzalita. Když na začátku tvrdíme s pomocí pánu Freye a Stutzera (2002), že obecně přináší vyšší příjem vyšší pocit spokojenosti, co je v tomto případě důsledkem čeho?
Existují výzkumy, které tuto kauzalitu obracejí a tvrdí, že právě šťastnější a spokojenější lidé dokážou vydělat víc peněz (Lyubomirsky, 2001).
Také výzkum prováděný v Austrálii (Marks and Fleming, 1999) ukázal, že aktuální míra subjektivně prožívaného well-beingu má silný dopad na budoucí nezaměstnanost – méně šťastní respondenti byli později s větší pravděpodobností bez zaměstnání.
A tak se může stát, že právě štěstí je cesta k více penězům, nikoli peníze ke štěstí.