Vše začalo v dubnu 2017. Je to zhruba tři čtvrtě roku, co mi na vyšetření magnetické rezonance kvůli něčemu úplně jinému našli v hlavě nádor. Vše proběhlo velmi rychle, takže jsem zhruba do týdne od nálezu podstoupil biopsii a pak se v průběhu následujících týdnů dozvěděl, že můj nádor není zhoubný a že ho v nemocnici budou jen sledovat. V kostce je to všechno. Jenže nebudu „instantní“ jako dnešní doba a půjdu víc do hloubky.
Představte si, že vám někdo jednoho dne řekne, že máte nádor. Je jedno, jestli v hlavě jako já, nebo kdekoliv jinde v těle. A zkuste si představit sebe sama v této situaci. Daří se vám to? Předpokládám, že ne. Ani mně by se něco takového nechtělo a tedy ani nedařilo. Je to situace, která se totiž nedá představit. A víte proč? Protože se do ní za žádných okolností nechceme dostat.
Slova jako nádor (ať už zhoubný nebo ne) či rakovina jsou sice v dnešní době dost frekventovaná, ale každý to bere tak, že jeho se to vlastně netýká. I já jsem to tak vnímal, takže v momentě stanovení diagnózy nezhoubného nádoru jsem nevěděl, co si s tím počít.
Jak se k tomu postavit? Pomohu mi předchozí zkušenosti? Ne. Nepomohly. Nic, co jsem do té doby zažil, mne nemohlo připravit na to, že budu stát na hraně mezi životem a smrtí. A protože stejně jako ostatní lidi i já chci žít, tak to je to nejtěžší, čemu čelím. Takže jsme si potvrdili, že představit si situaci, že vám diagnostikují nádor, nechceme a ani nám to v zásadě nejde.
Chcete žít? Já ano
A přesně stejně jsem to měl i v době diagnózy, na kterou jsem mj. čekal více jak 5 týdnů. Představte si (opět to moc nepůjde), že čekáte na stanovení toho, co vám je, celých 5 týdnů. 5 týdnů je cca 35 dnů, 840 hodin nebo 50 tisíc minut. A každá minuta se vleče neskutečně dlouho. A vy nemůžete vůbec nic. Jen čekáte. A v hlavě se vám honí různé myšlenky. Na život i na smrt.
V té době jsem si to neuvědomoval, ale už tehdy začala fungovat má silná vnitřní motivace. Můj vnitřní motor, který mne začal táhnout z této situace ven. Přestože jsem to nevěděl, tak chuť a síla žít se v té době velmi silně demonstrovaly, aniž bych si to výrazně uvědomoval. Byl jsem jak v hluboké bažině a neuvědomoval si, že mám kolem pasu lano a to je napnuté a táhne mne ven. To byla přesně moje vnitřní motivace.
Tak a teď se v čase posuneme dál. Dozvíte se v nemocnici, že máte nádor a protože není zhoubný, tak vás doktoři budou jen sledovat. Sledovat, zda se nic nemění k horšímu. A s tím vás vypustí ven.
Nic dalšího nemusíte. Máte jen stanovený termín dalšího vyšetření a nic víc. No právě. Nic víc. Nic nemusím. Ale chtěl bych něco? Chci něco víc? Jasně, že jo. Nebo chcete žít až do smrti (jedno, jak rychle nebo pomalu přijde) s něčím v hlavě, co tam podle lékařů nepatří? Ne. Nikdo nechce.
Někomu pomohou v nemocnici (bohužel recidiva u takovýchto případů není zrovna malá), ale co s člověkem, který je odkázaný jen sám na sebe? Jak si s tím má poradit? Co mu v této situaci pomůže? Co? Jasně, že jeho vnitřní hodnoty, jeho vnitřní touhy, jeho vnitřní motivace.
Takže jsem koncem června po všech těch vyšetřeních měl termín na další vyšetření a to bylo vše. A já si uvědomil, že je to jenom o mně. Že je to jen o mém přístupu, jak se ke všemu postavím. A také jsem si uvědomil, že mohu využít své zkušenosti lektora a kouče, protože to, co mne čeká, bude sakra těžké. A bylo. A je. Ale hlavní bylo, že jsem si uvědomil své motivy. Uvědomil jsem si, co chci a jak to chci. Uvědomil jsem si, že cesta, po které se vydám, je jenom o tom, jak se rozhodnu. A já se rozhodl nečekat.
Já se rozhodl začít pracovat se vším, s čím pracovat půjde. A tím se liším od tisíců dalších lidí, kteří se odevzdají do rukou našeho zdravotního systému. Oni jsou oběti, doktoři jsou bohové. Nic proti doktorům. Mají své velké kvality, rozumí svému řemeslu, ale jedno jim chybí. Nejsou v naší kůži a věci nevnímají ve své komplexnosti. Protože každá nemoc má svou příčinu. Tu já u nádorů a rakoviny vnímám hlavně v oblasti duše a našich předešlých nezpracovaných a nepřijatých zkušeností.
Tak jsem se vydal na cestu
Jak bude dlouhá, to netuším. Jenom vím, že každý problém je řešitelný, pokud se odvážíme mu čelit a pokud se otevřeme všem možnostem, které k nám přichází. Naučil jsem se mnoho o motivaci, jak funguje a jak s ní pracovat.
Využil jsem řadu metod z koučinku. A byly funkční a velmi mi pomohly. Byl a jsem vděčný za to, že jsem mohl své profesní zkušenosti využít i ve svůj vlastní prospěch. A když jsem je použil u sebe, tak to dokážu využít i ve prospěch dalších lidí. A to mne naplňuje. Protože ruku na srdce. Co je důležitější? Život nebo to, jestli firma vykáže růst jen o 9 nebo až o 11 %?
Získal jsem odstup od běžných problémů a díky tomu pomáhám klientům a účastníkům školení koukat se na tyto věci stejně. S odstupem vždy vidíme věci komplexnější, jasnější a i řešení se velmi snadno objevují. Pomáhám manažerům i řadovým zaměstnancům pracovat s jejich motivací. Poznat ji a využít ve svůj prospěch. Ono poznání a vědomá práce jsou totiž klíčové.
My lidé často jedeme v nevědomých vzorcích, které nás ovládají. A smyslem života je vnímat a uvědomovat si vše, co se kolem a hlavně v nás samotných děje. Protože o tom život je.
Pár doporučení na závěr:
- Pokud neznáte své motivy, motivaci a to, co vás životem vede, tak s tím nemůžete nikdy opravdu pracovat.
- Klíčové je tak své motivy a motivaci poznat. V tu chvíli získáváme velkou svobodu. Rád vám vaše motivy pomohu nalézt, pokud se to nebude dařit vám samotným.
- Jakmile své motivy známe, tak je potřeba s nimi pracovat a neustále si je uvědomovat.
- A s motivací je spojená i víra. Protože naše silná motivace se přetváří do víry. Do víry, že něco určitě zvládneme, že na to máme, že toho jsme schopni. A o to je pak potřeba se opřít.
- A znát základy sebekoučinku je také velmi přínosné, protože ten nám pomáhá se všemi motivy produktivně a opravdově pracovat. Pokud tedy dokážeme koučovat sami sebe, což je jedna z nejtěžších věcí, tak máme z části vyhráno.
Já jdu dál. Je jedno, jakou mám diagnózu. Není však jedno, jak k této diagnóze (a může to být jakákoliv situace z života) přistupuji. Pokud mám vnitřní sílu, chuť, motivaci a víru, že to zvládnu, tak nic není nemožné. A já všem přeji, aby zvládali hodně náročných i méně náročných situací. Skvělé je, že dnešní doba je nám všem příznivě nakloněna. Já vám věřím. A co vy sami sobě?
P.S.: A mějte sami sebe rádi. Protože bez toho je každá cesta slepá a nikam nevede.
Přeji vám spousty úspěchů.