Ve velkém rozhovoru popisuje nejčastější příznaky syndromu vyhoření, ale jak mu i rostoucímu stresu odolat a předcházet.
Jak člověk pozná, že dosáhl syndromu vyhoření nebo že se k němu velice rychle blíží?
Jak už ze samotného názvu vyplývá, vyhoření je syndrom a syndrom je skupina příznaků. Všechny hlavní složky syndromu vyhoření vycházejí z nezvládnutého a hlavně z chronického stresu. Proto ke stavu vyhoření patří celá řada projevů z oblasti emocí, postojů a mezilidských vztahů.
Na počátku se ve většině případů objevuje ztráta celkového nadšení a schopnosti pracovního nasazení. Ohrožený člověk cítí nechuť a lhostejnost k práci i k okolí. Může vnímat pocity vyčerpání a sklíčenosti, nebo naopak být popudlivý až agresivní, nespokojený, podrážděný. Nebo může začít cítit bezmoc a beznaděj.
Objevují se i poruchy paměti, potíže se soustředěním, časté je zapomínání. Také přichází strach ze selhání, pocit nedostatku uznání, zklamání a velmi časté jsou bezdůvodné výkyvy nálad. Může se projevit snížená ochota pracovat s lidmi, dotyčný se stahuje do sebe a mohou se objevit i konflikty v soukromí, nejčastěji s těmi nejbližšími. Časté jsou potíže se spánkem nebo problémy s jídlem – může docházet k nechutenství nebo naopak k emočnímu přejídání.
Dosud jste zmiňovala vesměs jen psychické příznaky či dopady. Projevuje se syndrom i ve fyzické rovině?
Ano, také. Dostavuje se častá únava, a to i z takových činností, které dříve nečinily vůbec žádné potíže. Mohou nastat i problémy fyzického charakteru, jako jsou například bolesti hlavy, vysoký krevní tlak, srdeční obtíže, poruchy zažívacího traktu. Velmi časté jsou bolesti zad a prakticky trvalé svalové napětí. Příčinou je neschopnost a později už i nemožnost uvolnit se. Ustupuje nebo se úplně ztrácí libido. Zhoršuje se také imunita a z toho vyplývá častá náchylnost k infekcím.
Zvyšuje se tendence k návyku na psychoaktivní látky jako je alkohol, tabák nebo drogy. Objevuje se nadužívání antidepresiv, léků na spaní. Tím se samozřejmě zvyšuje riziko vzniku závislostí. Na druhou stranu se blížící vyhoření může projevit jakousi posedlostí konzumem, jakousi „honbou za něčím“. U žen se může objevit například posedlost nakupováním, tzv. oniomanie.
Co je nejčastější příčinou syndromu vyhoření? Jak mu lze předcházet?
Nic na světě nevznikne náhle. U syndromu vyhoření to platí zvlášť. Obecně lze říci, že vyhoření je důsledek nerovnováhy mezi profesním očekáváním a profesní realitou, mezi vlastními ideály a skutečností. Je také důsledkem nerovnováhy mezi produkováním a přijímáním.
V pracovním prostředí vnímám v první řadě jako jednu z příčin chybný osobní postoj. Touha po dokonalosti nebo extrémní cílevědomost, potřeba být profesně perfektní nebo nezkrotná touha po společenském uznání. Dotyčný očekává pracovní úspěch a v návaznosti na to příslušné ocenění. Pokud se to nedaří, dochází k pocitům úzkosti, že nebude dokonalý. Přesto jej trýzní myšlenka, že musí obstát, dostát své představě síly, odpovědnosti a disciplíny. A pravděpodobně v důsledku toho začne přeceňovat vlastní síly. Neumí si nastavit meze a vlastní limity.
Další příčinou syndromu vyhoření v pracovním prostředí jsou například neobjektivní poměry a praktiky ve firmách. Nadměrné množství práce a z toho plynoucí častá práce přesčas. Leckdy i do pozdních nočních hodin, o sobotách a nedělích.
Nebo příliš vysoká či stále rostoucí zodpovědnost. Množství úkolů, které není možné zvládnout. Pokud se ještě přidá například nedostatek autonomie, nedostatečná podpora ze strany nadřízených a nedostatečná odměna – tady je nutné zmínit nejen ekonomickou, ale i psychosociální – dochází k velké frustraci.
A jak tedy lze syndromu vyhoření předcházet?
Jako u všech nemocí platí, že čím dříve se začne řešit, tím lépe. Zrevidujme si proto svůj žebříček hodnot, uvědomme si a pojmenujme svoje vlastní priority. Hledejme smysl své práce a vnímejme ji v širších souvislostech. Pracujme „rozumně“, mějme dobrou organizaci práce. Dopřejme si dovolenou, cestujme a vypněme si při tom e-mail a mobilní telefon.
Pečujme o sebe, relaxujme, mějme koníčky a zájmy, odpočívejme. Pokusme se, abychom v rámci odpočinku dělali něco úplně jiného, než co je náplní naší profese. Dbejme o kvalitní mezilidské vztahy. Potkávejme se se zajímavými osobnostmi, poznávejme jejich životní cesty a způsoby řešení problémů. Vytvořme si plán toho, co nám dělá radost a realizujme ho.
Kdo je v této době nejnáchylnější k syndromu vyhoření? Jsou to mladí draví manažeři nebo lidé po padesátce, kteří například nestíhají či nejsou schopni se tak rychle učit novým věcem?
Tu konkrétní nejohroženější skupinu nelze nijak vyčlenit. Vyhořet může kdokoli. Nerozhoduje věk, profese, pohlaví. Na svých seminářích jsem se setkala s úspěšnými byznysmeny, s lidmi bez zaměstnání, ale i s lidmi velmi mladými a na první pohled zcela bezstarostnými, kteří syndromem vyhoření prošli.
Obecně lze říci, že k nejohroženějším skupinám patří osoby, které vykonávají například takzvané pomáhající profese. Jsou to ti, od nichž se vyžaduje vysoká míra pracovního i emocionálního nasazení a vcítění. Lékaři, zdravotní sestry, učitelé, ošetřovatelé, sociální pracovníci. Dále například lidé, kteří se věnují prosazování práva. Také ti, jejichž práce je do značné míry o komunikaci s druhými. Zejména manažeři, prodavači, recepční. Vyhořet může i velmi úspěšný podnikatel, majitel prosperující firmy. Ohrožené jsou ale i matky samoživitelky nebo rodiče s trvale nemocným nebo postiženým dítětem, také ženy v domácnosti.
Syndrom vyhoření hrozí i těm, kteří dělají jakoukoli práci, která pro ně nemá žádný smysl. Z osobnostních předpokladů jsou ohroženy osoby, které mají sklony k perfekcionismu, sklony k workoholismu. Ti, kteří mají vysokou organizovanost a potřebu mít doslova všechno pod kontrolou. Lidé přehnaně cílevědomí, soutěživí. A v neposlední řadě ti, kteří podléhají takzvanému „teroru příležitosti“. Nedokáží odmítat vyvstávající a nabalující se úkoly, až nakonec přestanou být schopni všem závazkům dostát.
Měl by člověk, který je neustále ve stresu a má dojem, že nic nestíhá, přemýšlet o změně zaměstnání?
Stres je napětí, namáhání, tlak. Je to stav každého živého organismu v mimořádných podmínkách, vlastně odezva na výrazně působící zátěž. Stres je souhrn fyzických i duševních reakcí. Každý máme stres. Na světě neexistuje člověk, který by nebyl pod vlivem stresu. A buďme za to rádi. Obranné reakce na stres mají zabránit poškození nebo smrti organismu. Kdybychom necítili stres nebo strach, klidně přejdeme frekventovanou ulici bez toho, aniž bychom se podívali, jestli nejede auto.
Rozdíl je pouze ve vnímání, zda je určitá konkrétní situace pro konkrétního jedince stresová. Za hezký příklad považuji letadlo připravené na letištní ploše ke startu. Jsou lidé, kteří se těší, že poletí. Pak jsou tady ti, kteří se sice bojí (cítí stres), ale přesto letí. A nakonec jsou tady ti, kteří se bojí tak moc (cítí nezvládnutelný stres), že zkrátka nikdy do letadla nenastoupí. Přitom je to stále stejné letadlo.
Z toho plyne, že ne místo, ne podmínky, ale my sami si určujeme, co v nás vyvolá nebo nevyvolá stres. Každý máme ale tuto hranici jinde, každý jsme jiný, a proto by byla velká chyba, kdybychom se obviňovali (stresovali) z toho, že nás vystresuje něco, co jiného nechá v klidu. Na vaši otázku mohu odpovědět tak, že pokud se zdá člověku situace v zaměstnání již tak stresující, a zdůrazňuji trvale stresující, že je pro jeho konkrétní duševní i fyzické kapacity neúnosná, pak ano. Měl by uvažovat o změně zaměstnání.
Pokud ale vnímá, že se jedná o každodenní a konkrétně pro něho únosný stres, doporučila bych, aby se snažil nejprve například o lepší organizaci práce, o dobrý time management. Důležité je také nebát se požádat o případnou pomoc kolegy nebo nadřízené a mít již připravený konkrétní návrh na možné zlepšení podmínek.
Minimálně kolik hodin denně by měl člověk spát a odpočívat, aby předešel syndromu vyhoření a jeho tělo a mysl dokázaly dostatečně regenerovat?
Pro udržení duševního i fyzického zdraví je důležité udržovat pravidelný rytmus života, mít správný denní režim. Dodržování rytmu života je pro udržení rovnováhy, zachování dobré imunity a správného trávení v podstatě nutností. Doporučený denní rytmus vlastně vychází ze základních přírodních cyklů. V praxi je ale samozřejmě nutné si osobní režim upravit podle vlastní konstituce, životních podmínek, zdravotního stavu a i motivace, jak důsledně chceme režim dodržovat.
Dodržování rytmu, jistá pravidelnost, opakování – to všechno přináší člověku pocit klidu a bezpečí. Spánek a odpočinek jsou nezbytné součásti životosprávy. Spánek je doslova pilířem zdraví. Proto je velmi důležitý v prevenci a i v léčbě syndromu vyhoření. Navíc, kdybychom nespali, zemřeli bychom vyčerpáním. Člověk prospí celou jednu třetinu života. Většina lidí potřebuje 7–9 hodin spánku a pokud možno v pravidelné době. Alarmující je, že polovina z tří set dotázaných manažerů uvedla, že spí zhruba 6 hodin denně. Hlavní orgán, který trpí při nedostatku spánku je mozek. Mozek se ve spánku zbavuje toxických bílkovin usazených na neuronech. Ty produkuje denní činnost nervů a mozek si umí „uklidit“ jen během spánku.
Mozek bychom měli vypnout ještě před usnutím. V ložnici by neměla být televize a neměli bychom mít v blízkosti ani e-mail a ani mobilní telefon. Jednak si tím zatahujeme pracovní věci doslova do postele, a navíc jimi zasáhneme mozek modrým světlem, které přirozeně obsahují ranní paprsky. Mozek večer modré světlo nečeká a začne blokovat tvorbu melatoninu – hormonu, který způsobuje ospalost a tím se snižuje schopnost hladce usnout. Spánkem se zlepšuje paměť, schopnost rozhodovat se, učit se. Nedostatek spánku nám ubírá na soustředění, úspěšnosti, aktivitě a produktivitě. Navíc, spíme-li málo, máme sklony k nadváze až obezitě.
Aby byl spánek co nejvíce kvalitní, záleží také na prostředí, ve kterém spíme. Měli bychom mít kvalitní matraci a postel. V ložnici bychom se měli cítit dobře a v bezpečí.
Jaký je nejúčinnější lék proti stresu?
Předem se omlouvám za odpověď v ryze emoční rovině. Osobně si myslím, že nejlepší lék proti nadměrnému nebo chronickému stresu je být vnitřně spokojený. Najít si alespoň malý střípek v kolotoči všedních dní a uvědomit si, že právě tenhle nás těší. A může to být cokoli. Radost z práce, náš přínos pro tým, láska, hezké vztahy s blízkými lidmi, radost z toho, že máme alespoň jednoho opravdu dobrého přítele. Nebo to, že nějakou činnost děláme dobře. Třeba i relativně nepodstatnou. Že je někdo, kdo nás potřebuje a ocení.
Domnívám se, že všichni si můžeme ve svém životě najít třeba jen opravdu maličkost, která nás těší. Velmi účinně také působí, když se odnaučíme potlačovat emoce. Někdo moudrý řekl, že smích je svátkem obličeje a slzy jsou krystaly emocí. Myslím, že není dobré říkat malým dětem „nebreč, už jsi přeci velká holka“ nebo „chlapi přeci nepláčou“. Když pak vyrosteme, ventil v podobě slz nám zkrátka chybí. Také se nebojme radovat, zlobit se, křičet. Dovolíme-li nakumulovaným emocím vyjít ven – samozřejmě v mezích etiky a morálky. Nesmírně se nám uleví.
Nakolik si v boji proti stresu může pomoci člověk sám například změnou jídelníčku, plánování volnočasových aktivit, relaxace...?
Domnívám se, že velmi podstatně. Pozor jen, abychom si těch změn k lepšímu nenabrali příliš mnoho najednou. To by nás pak logicky uvádělo do ještě většího stresu, protože bychom je jen těžko dokázali všechny do puntíku plnit. Dobré je jít krůček po krůčku. Chceme-li například změnit jídelníček, je vhodné použít kromě doporučení kvalitního odborníka na výživu také vlastní rozum a vysledovat, co konkrétně nám prospívá. Je to cesta většinou trochu delší, ale ve výsledku stojí za to.
Důležité je, aby tělo mělo dostatek všech živin, bílkovin, tuků, sacharidů a vitamínů. Budeme-li kvalitně a zdravě jíst, budeme se i o mnoho lépe cítit. Neméně podstatnou roli v boji proti stresu hrají aktivity ve volném čase. Hlavní je si onen volný čas především udělat. V něm se pak věnujme činnostem, které vyhovují právě nám.
Nepodléhejme sportům, které nemáme rádi, jen proto, že jsou módní nebo že patří k bontonu. Věnujme se tomu, který nám jde, naplňuje nás a přináší nám radost díky vyplaveným endorfinům. Důležité je také volit aktivity s ohledem na náš zdravotní stav a fyzickou kondici. Prakticky jakákoli sportovní a fyzická činnost se počítá. Od chůze až po nejnáročnější vytrvalostní nebo silovou disciplínu.
Obdobné je to i s náplní volného času. Vyberme si takovou, která přináší pocit uspokojení – to je nejlepší bojovník proti stresu. Procházky, výlety, pobyt v přírodě, pobytí s lidmi, kteří jsou nám milí, relaxace, meditace, dechové techniky na odbourání pociťované psychické zátěže… je celá řada možností a každý si může najít tu svoji, ve které se cítí komfortně.
V rámci vzdělávací společnosti 1. VOX vedete řadu kurzů s tematikou, jak stresu či syndromu vyhoření předcházet. Kde pro své přednášky čerpáte inspiraci a podle čeho tvoříte výukovou osnovu?
Jsem lektorka soft skills – měkkých dovedností. Inspirace k seminářům proto často přichází ze života. Nejen mého osobního a pracovního, ale i ze života lidí kolem mě. Z příběhů a životních situací přátel, kolegů. Když mám k některému příběhu pocitově blízko, napadne mě, že právě tohle by možná mohlo být přínosné téma pro kurz. V návaznosti na to se pak snažím k danému tématu načerpat co nejvíc teoretických i odborných znalostí.
Když se tohle vzájemně potká, je naděje, že může vzniknout přednáška. Přiznám se, že samotnou konkrétní výukovou osnovu nejraději vytvářím přímo při semináři. A nejsem na ni sama. Tvoříme ji společně s účastníky. To považuji za velmi přínosné a obohacující. A doufám, že je to vzájemné.