Během pandemie jsem trávil více času s nejmladším synem Lukášem, a kromě jiného jsme si četli či poslouchali Bílou nemoc a R.U.R. od Karla Čapka a žasli jsme nad aktuálností bezmála 100 let starých textů a myšlenek. Také jsme se bavili o Gretě Thunberg, která je jen o rok starší než Lukáš, o klimatu a o tom, co třeba bude jinak, jen co odezní virová pandemie.
Uvědomili jsme si, že vlastně řešíme udržitelnost života, že je to téma stále naléhavější, ať již jde o pandemii nebo klima. Stalo se nám zřejmé, že nejsme schopni pokračovat ve způsobu života, že třeba budeme muset snížit nejen CO2, ale i spotřebu masa (ach jo – zatím jsem masožravý), abychom alespoň trochu limitovali příští virovou pandemii, která bude asi těžší a opět se, dle různých odborníků, přenese ze zvířat na lidi.
Navzdory technologickému pokroku nejsme, respektive nebyli jsme schopni čelit pandemii, například pomocí chytré karantény. Důvodem ovšem nejsou technologie.
Upřednostňujeme individuální zájmy, své rigidity a ideologie nad hodnotami.
Žijeme v iluzi (omezenosti) individuálního vědění. Vzpomeňte si na malý experiment, který jsem uváděl v předchozím článku o kritickém myšlení, kdy jste si měli představit, že máte lidem, kteří žijí někde na počátku osvícenectví, vysvětlit, jak funguje elektřina či antibiotika. Mluvili jsme o tom, že i vývoj vakcíny byl výsledkem komunitního myšlení.
Proč to připomínám? Je to další nápověda pro to, abychom mohli promýšlet, jak se nám vzdělávání bude či musí proměňovat. Teď není směrodatná otázka, jestli bude více nebo méně online. To jsou drobné technikálie.
Ještě, než se budu pokoušet zpracovat uvedené tímto směrem, uvedu další podněty, které odkazují ke komunitnímu myšlení a týmovému učení, které se dle všeho stanou vůdčím motivem vzdělávání.
Někteří se chtěli vůči viru vymezit tím, že jej popírali, protestovali nebo se snažili o přemocnění, které ale příliš nezafungovalo. Konspirační teorie, rebelie proti rouškám a další obdobnosti jsou přehnanou imunobiologickou odpovědí části společnosti. Autoimunizační společnost poškozuje hodnoty, které původně chtěla chránit. Nevytvořili jsme si souhlas či neudrželi si solidaritu. Naše myšlení a prožívání se polarizovalo do “buď – anebo” nebo na „my a oni“.
Už dříve jsme se nakazili virem individualismu a sobectví, kterým se úspěšně promořujeme. Už máme komorbidity. Viděli jsme leadery v přímém přenosu, kterým scházela pokora a sebereflexe. Bylo možné se potkat s velkým množstvím trollů, kteří parazitovali na situaci. Avšak parazity a viry potřebujeme. Testují nás, vedou nás k tříbení, které nemá povahu “buď – anebo”, ale odkazují k podstatnému a životnému. Nelze se zbavit netopýrů, virů a nejistot. Stejně jako hloupých myšlenek. I je potřebujeme.
Učíme se žít ve stále spletitějším a nejednoznačnějším světě. Návrat do některých paradigmat doby předcovidové je sporný či nežádoucí. Paradigma „když to nejde, vezmi si větší kladivo“ vyjadřuje siláctví, tvrdost, které se snaží přehlížet naši křehkost. Potřebujeme učit se nejen nezdolnosti (resilience), ale také blízkosti, jejíž důležitost vystoupala do popředí, když nám v lockdownech scházela.
Svůdnou, ještě nějaký, snad krátký čas, zůstane představa, že vzdělávání musí být praktické a ihned k použití. Vyrůstá z kultu zkušenosti a dalších představ, jako jsou „stvoření bez úsilí“ nebo „neviditelné ruky trhu“.Jestliže sdílíme takové představy, stáváme se lidmi, kteří jsou k použití jinými lidmi nebo situací. Pak platí dinosauří definice, že management je dosahování cílů prostřednictvím lidí. Naopak, chceme-li být autory, nikoli figurkami, potřebujeme směřovat k univerzalitě a k lidství.
Nejsme schopni dobře předvídat, jaké obory budou více žádané někdy za 10 či 15 let. Proto je pošetilé zabývat se výhradně vzděláváním pro trh. V popředí bude vzdělávání se pro život, ve kterém nebudeme zaměření jen na sebe či na trh, na který jsme si zredukovali náš svět na inženýrství lidských duší (machenschaft).
Víme, chceme-li zvládnout naše zadání, být těmi, kteří přemýšlí v souvislostech, jsou samostatní, odpovědní, flexibilní a jsou schopni porozumění a týmové práce. Asi více budeme mluvit o autonomních týmech stejně jako o autonomních autech. Budeme schopni si vytvářet zadání a nečekat na ty, kteří se tváří jako chytřejší, kteří nám řeknou, co máme udělat a my poslechneme, aniž musíme přemýšlet.
Možná ještě nějaký čas budeme posedlí představou nepřetržitého růstu a spotřeby. Snad začneme více uvědomovat si rozdílnost mezi náplní života (seberealizací) a jeho smyslem. Samozřejmě že jedno bez druhého není možné.
Některé podněty, úkoly, které jsou ve vzdělávání dospělých před námi
- Komunitní myšlení a týmové učení
- Udržitelnost včetně udržitelnosti vzdělávání
- Vytváření blízkosti
- Řešení dilemat zájmů a hodnot
- Umění souhlasu a závazku
- Sebereflexe a pokora
- Schopnost tříbení a hledání smyslu
- Schopnost vytvořit si zadání (autonomie)
Zejména týmové učení, flexibilita a inovativnost, skloubení sebereflexe a sebepřesahu, rozvíjení nezdolnosti, blízkosti a přijetí křehkosti budou konkurenční výhodou a faktorem udržitelnosti. Chceme se udržet a žít, nikoli přežívat nebo užívat si „po nás potopa“.
Úvaha do široka rozmáchlá je rámcem pro náš-váš Business Brunch© o firemním vzdělávání v postcovidové době.
Ještě před BB můžete zhlédnout virtuální kurz, kde si budeme formulovat, co se nezmění, než si nastíníme, co možná bude jinak. Na samotném BB budeme komunitně přemýšlet nad konkrétními situacemi a budeme zpracovávat, co nás čeká v příštích měsících. Přijďte si pro zajímavé myšlenky, které budete spoluvytvářet.
BUSINESS BRUNCH: Nové zkušenosti s rozvojem lidí v postcovidové době
P.S.: Vím, že v PR článku bych měl co nejjednodušeji a v několika bodech říci, jak to bude, že my v Motivu to víme, že to umíme zařídit, a jak to s námi půjde samo. Chceme vás však pozvat do složitější a zajímavější doby.