Normální a snadná odpověď by byla odmítnutí, nalezení výmluvy, proč to nejde. Termín byl příliš krátký a bylo by velmi náročné „připravit něco výjimečného“. Zároveň to ale byla příležitost pro malý tým kolegů realizovat přání, které měli již léta. Touha vytvořit uměleckou show se stavebními stroji. Byla to také příležitost pustit se společně do projektu, který byl přínosem pro každého, neboť poskytl každému prostor pro seberealizaci.
Rozhodli jsme se udělat několik prvních rychlých a nenákladných kroků, abychom zjistili možnosti a potvrdili si pár klíčových věcí:
- Většina týmu se očekávaně zalekla se slovy, „to je nemožné“. Následujícího rána Lenka, která měla na starosti logistiku, objala své kolegy při jejich příjezdu, tak jako každé ráno. Když nás pozdravila, řekla: „Ale nebudu moci obejmout všechny zákazníky.“ Byl to první člen, kterého jsme pro náš projekt získali!
- Dalším byl Radek, ředitel HR, který souhlasil, že dá některým pracovníkům povolení řídit stroje Bobcat. Měli jsme nový tým demonstrantů.
- Francouzský psycholog, který snil o tom, že se stane mezinárodním zpěvákem, ale nikdy nezpíval před velkým publikem, přijal výzvu a pozvání přijet a vystoupit v České republice.
- Švagr psychologa, reportér celostátního televizního zpravodajství, také přijal pozvání, aby zaznamenal událost.
- Stylista vedle z vesnice zapůjčil část šatníku, aby psychologa na tuto událost oblékl.
- Generální ředitel hotelu Diplomat v Praze se také chtěl zapojit do této výzvy a zmobilizoval svůj tým. Potřebovali jsme kapelu. Takže byl najat kytarista hrající na břehu Vltavy i se svým bubeníkem, kteří byli velmi nadšení pro věc.
Díky této konkrétní podpoře se potvrdilo, že nápad může zafungovat. Zdálo se, že naše intuice k vytvoření obchodní show u ostatní rezonovala.
8. prosince přistálo na letišti Václava Havla letadlo s 50 norskými zákazníky. Jejich reakce jedním slovem: „Páni!“
Po příjezdu do školicího střediska Bobcat v Dobříši si zákazníci mohli vyzkoušet kterýkoli ze strojů, aby poznali jejich výkon, a navštívili zcela novou továrnu.
Večeře se konala přímo v dílně, která byla přeměněna na restauraci. Recepce byla obsluhována hotelovými číšníky z týmu Hotelu Diplomat. Zákazníci jedli na paletách a jídlo podávaly bagry a nakladače, které během dne zákazníci testovali.
Ve 20 hodin show pokračovala. Kapela stála na přívěsu kamionu a zpěvák (psycholog oblečený jako televizní hvězda) na paletě venku. Sněžilo a vznikla tak výjimečná atmosféra. Kapela spustila a začal „balet se stavebními stroji“. Zákazníci byli hudbou ohromeni a okouzleni.
Hudba se zastavila. Publikum vstává a tleská. Energický potlesk ve stoje s žádostí o „přídavek“ neměl konce.
Umění spojuje lidi. V následujících dnech po akci byli zaměstnanci, zástupci dodavatele i zákazníci na stejné vlně. Žádné argumenty ohledně ceny, technických problémů atd. Pouze pozitivní diskuse k nalezení společného řešení.
Na konci týdne, jakmile se zákazníci vrátili do Norska, byl celý tým, hotel, kapela, stylista, televizní reportér atd. vyzváni, aby si zkusili řídit 30tunové stroje v demonstrační zóně. Tvrdě jsme pracovali, a a pořádně jsme se za to odměnili.
Díky úspěchu této akce jsme si odnesli několik klíčových poznatků, jak přeměnit zaměstnance v umělce:
- Vzájemná touha / intuice sdílená všemi; „společný cíl“.
- Validace na základě faktů, že nápad bude fungovat.
- Nechte zaměstnance, aby si to udělali po svém; je to jejich projekt.
- Pokud si nejste jisti, zda projekt schválíte, nežádejte o něj; je snazší žádat o odpuštění než o povolení.
- Pokud nemáte zdroje, najděte je; externí dodavatelé se často rádi účastní nových a inovativních projektů.
Po této první události jsme byli požádáni, abychom se setkali s prezidentem Bobcatu. Podívali jsme se na sebe navzájem: „Co chce? Bude dnešní den náš poslední?“
Prezident se na nás obrátil: „Mám prosbu. Hrál jsem na kytaru před mnoha lety, když jsem byl mladý. Mohu příště, až budu poblíž, přehrát alespoň jednu skladbu?“
O 2 měsíce později jsme měli další show. Prezident na svou žádost zapomněl. My ne.
Nejprve přišel s výmluvou: „Omlouvám se, ale mám naplánovanou operaci ruky, takže dnes večer nemohu hrát.“
Dvacetiletý bubeník odpověděl: „Chápu, že nemůžete hrát, ale možná to můžete zkusit?“
Prezident byl ten večer na pódiu s kytarou. :-)
Tato přehlídka se v Dobříši stala pravidelnou událostí po dobu 10 let, což pomohlo generovat další příjmy společnosti. Radek byl také rád, neboť ve výsledku došlo i ke snížení fluktuace zaměstnanců továrny. Zaměstnanci se účastní každé show. Nikdy nechtějí odejít: je to jejich show!