Éra ekonomických superkorporací klade zvýšené nároky na jejich zaměstnance – někteří přijdou o práci v podniku, v němž pracovali dvacet či třice let, jiní se musí stěhovat, dojíždět... Kdo si chce udržet zaměstnání, musí se přizpůsobit novému prostředí, kolegům a technologiím. Pro manažery to také znamená komunikaci s lidmi vzdálenými tisíce kilometrů, mnoho hodin strávených na cestách, vyjednávání o nových smlouvách, o časové nemoci nemluvě.
To může vyvolat nechuť k práci, zpátečnické či poraženecké nálady. Veškeré obchodní dovednosti ztrácejí význam, když musí vedoucí pracovníci bojovat s vyčerpáním, zmatkem a strachem. Většina dotazovaných manažerů nejprve uvede, že jsou stresováni nadlidskými požadavky, pak přejdou do nesrozumitelného ekonomického žargonu, aby našli alespoň nějaký smysl v tom, co dělají. Jedinou cestou k přežití je podle nich následovat nadřízeného – nemyslet a neptat se. Pokud pro ně život znamená vysoký plat a kariéra, a nikoli zdraví, rodina a vlastní příčetnost, mají asi pravdu.
**IV/2002**
Article source HRinfo - server pro personalisty, Austrálie