Kouč může v životě svého svěřence způsobit dvě důležité změny. První je změna chování, která probíhá v reálném čase a má lineární povahu. Jde o změnu funkce klienta v pracovním nebo osobním životě. Druhá je změna vývojová, která probíhá napříč časem a je tudíž nesouvislé povahy. V takovém případě jde o změnu fundamentálního rámce nahlížení daného jedince, která je nutným předpokladem jakýchkoli trvalých změn chování.
Výzkum vývojových úrovní člověka započal v roce 1970 americký psycholog Robert Kegan. Dospěl k závěru, že zkušenosti dospělého člověka procházejí během jeho života šestnácti hlavními a vedlejšími vývojovými úrovněmi. Jedná se o změny vědomí, které jsou na jednotlivých úrovních výrazně odlišné. Empirickým výzkumem identifikoval, že 10 procent lidí se nachází na druhé úrovni (mentální adolescence), 55 až 60 procent na třetí úrovni (komunita), 25 procent na čtvrté úrovni (samostrůjce) a méně než 10 procent na páté úrovni (vůdcovství). Tyto úrovně lze jednoduše považovat za skryté dimenze koučingu.
Většina koučů a jejich klientů se nachází na třetí vývojové úrovni. Dokáží vnitřně sami sebe identifikovat v rámci určité komunity. Koučové na této úrovni umí dobře určovat očekávání svých kolegů, klientů a okolních prostředí. Na čtvrté úrovni je již kouč individualistou. Jeho vědomí se řídí vlastními hodnotami a principy. Na otázku, zda jsou koučové na vyšší úrovni Keganovy stupnice lepší, nelze odpovědět jinak než, že jsou prostě odlišní. Každý kouč dokáže pracovat jen ze své vlastní úrovně. Ti na vyšších úrovních disponují složitějšími kognitivními schopnostmi a emoční inteligencí. Jsou proto úspěšnější u klientů, kteří se více vyvíjeli sami. Koučové by díky svým zkušenostem měli být schopni určovat své úrovně intuitivně. Jejich práce by však byla dokonalejší, kdyby dokázali rozpoznávat úrovně svých klientů.