Nad nedávným předvolebním návrhem zvýšit minimální mzdu na 12 tisíc korun měsíčně zajisté spousta lidí zajásala: „Konečně politika pro lidi! Spravedlivá odměna za poctivou práci!“ Jak však říká moudré přísloví, příznivci zvýšení minimální mzdy by měli dát pozor na to, co si přejí. Jejich přání by se jim totiž mohlo vyplnit.
Logika minimální mzdy z pohledu ekonoma
Ekonomie minimální mzdy je prostá – jedná se ve své podstatě o cenovou regulaci, která zapříčiní převis nabídky nad poptávkou, neboli větší počet uchazečů o práci, než o který je při stanovené ceně zájem. Minimální mzda jinými slovy zvyšuje nezaměstnanost, a to zejména uchazečů bez vysoké kvalifikace či praxe – tedy studentů hledajících první pracovní zkušenost, „školních odpadlíků“ či jedinců z problematických lokalit a rodin. Namísto toho, aby tito lidé dostali příležitost zvyšovat prací svou kvalifikaci a následně i příjem, jsou odsouzeni k frustrující závislosti na státní podpoře a dlouhodobé chudobě.
K výraznému zvýšení životní úrovně nízkopříjmových zaměstnanců by přitom stačilo odstranit zvláštní schizofrenii státní politiky zaměstnanosti. Stát na jedné straně diktuje zaměstnavatelům minimální výši mzdy, na druhé straně z ní však značný kus ukrajuje pro sebe. Zadáme-li si tak například aktuální minimální hrubou mzdu (8500 korun za měsíc) do mzdové kalkulačky, dostaneme následující hodnoty:
| Superhrubá mzda | Hrubá mzda | Čistá mzda |
| 11 390 Kč | 8500 Kč | 7565 Kč |
| 100 % | 75 % | 66 % |
Je-li cílem minimální mzdy skutečně zvýšení životní úrovně těch nejchudších, pak je na místě klást si otázku, proč stát každý měsíc konfiskuje celou třetinu jimi vytvořených hodnot. Skutečnou cenou práce, kterou zaměstnavatel platí výměnou za pracovníkem vytvořené hodnoty, je totiž „superhrubá mzda“. Zaměstnavatel nízkopříjmových zaměstnanců je tedy ochoten platit o tisíce korun měsíčně více, než kolik jim berní úředník nakonec ponechá.
Mzda, daně a odvody ovšem nejsou jedinými náklady, které zaměstnavatel vydává na své zaměstnance. Velikou roli hrají i náklady nefinanční, jako je pracovní prostředí, pomůcky či školení zaměstnanců. Řekněme, že určitá pozice – například obraceč hamburgerů – má vlivem působení tržních sil optimální poměr finančních a nefinančních nákladů 70 ku 30. Změní-li vláda tento poměr legislativním nařízením ve prospěch finančních nákladů, klesne zákonitě poměr alokovaných zdrojů na náklady nefinanční. V praxi to může znamenat, že obraceč hamburgerů si sice vydělá za hodinu o pár korun více, bude si však muset z domova nosit vlastní toaletní papír a na školení v obsluze elektronické kasy může rovnou zapomenout. Vyšší výdělek tak paradoxně může být faktorem trvající chudoby: zaměstnanec nedostane šanci zvýšit svou kvalifikaci a s ní i příjem. V některých oborech není koneckonců výjimkou uspořádání, kdy zaměstnanec pracuje zcela zdarma výměnou za pracovní zkušenosti, které se mu v budoucím zaměstnání násobně zhodnotí.
Logika minimální mzdy z pohledu politika
Velkolepá prohlášení ohledně zvyšování minimální mzdy nutí k zamyšlení – proč se politik zaobírá tak okrajovou záležitostí, jako je výše minimální mzdy? Za minimální mzdu pracují necelá tři procenta zaměstnanců, což činí ještě nižší procentuální zastoupení oprávněných voličů. Nač tedy politik ztrácí čas a nevěnuje se raději tématům, které se týkají většího počtu voličů?
Nabízejí se minimálně dvě možné odpovědi.
První je, že lidé hlasováním pro vyšší minimální mzdu ukojují své altruistické choutky. Volby jsou pro spoustu voličů prostředkem, jak si lacině koupit čisté svědomí. Samotný volič může vydělávat násobky minimální mzdy, a přesto – nebo spíše právě proto – bude hlasovat pro zvýšení minimální mzdy; chce totiž pomoci méně úspěšným. Z jeho peněženky ovšem nezmizí ani koruna, jako by tomu bylo například při obdarování žebrajícího bezdomovce. Pro skrblíka s hlodajícím svědomím je tedy státní sociální politika, kam spadá i zákon o minimální mzdě, jasnou volbou.
Druhá odpověď je založena na fenoménu „racionální neznalosti“. Volič má v rámci politických voleb pramalou motivaci informovat se o všech aspektech navrhovaných opatření, jelikož jeho hlas je jedním z milionů a nemá tudíž téměř žádnou váhu. Racionálním přístupem je tedy věnovat aktu volby co nejméně času a raději se zabývat činností, jejíž výsledky může přímo ovlivnit. Proto jsou tak často voleni politici navrhující líbivá opatření, jejichž skutečné dopady nelze na první pohled spatřit. Racionálně neznalý volič tak nebude problematice minimální mzdy věnovat ani těch pár minut, které zabere přečtení tohoto článku, a bude její zvýšení považovat za automaticky dobrou věc.
Rovnost? Ano, ale v příležitostech
Česká politika posledních let, ať již jsou u moci strany nominálně levicové či pravicové, je charakteristická snahou nastolit ve společnosti co největší rovnost ve výsledku. Historická zkušenost socialistických let však ilustruje fakt, že uměle nastolovaná rovnost ve výsledku znamená rovnost v chudobě. Není na čase obrátit směr a na místo snahy omezit výdělek na dolní (formou minimální mzdy) i horní hranici (formou „solidárních“ daní) podpořit rovnost v příležitostech? Prvním krokem vpřed by mohlo být odstranění absurdních opatření jako je zákon o minimální mzdě, sloužící pouze jako laciná vábnička na voliče.
[Článek vyšel dne 9.9.2013 na serveru Finmag.cz.]