Prvním, tím, který je nasnadě, je relativní obtížnost českého pravopisu, vyšší než např. v jiných slovanských jazycích. Hrdě si v něm uchováváme množství historických výjimek a z dnešního pohledu anomálií.
Druhým aspektem věci je letité nastavení našeho vzdělávacího systému. Většina z nás si významnou část pravopisných pravidel osvojila již na základní škole, kde je z pochopitelných důvodů leccos zjednodušeno, nebo dokonce zamlčeno.
Na středních školách již často převažovala literatura – a tím nemyslím jen hodinovou dotaci, ale i zápal češtinářů a jejich vůli a schopnost teenagery zaujmout pro něco, z čeho se sexy téma nedělá úplně snadno. Tehdy mnozí s pronikáním do pravopisných tajů definitivně skončili, někteří absolvovali ještě něco málo na škole vysoké (bohemisty, ty nadšence, kterým je dlouho jedno, jak se budou jednou vlastně živit, ponechme stranou).
Obligátní semináře zaměřené na techniky a metody psaní diplomových prací (něco o odborném stylu, sestavování bibliografií, formátování apod.) nejsou sice špatné, ale trn z paty nám vytáhnout nedokážou. A tradice celoživotního vzdělávání v českém jazyce a pravopise, tedy průběžné samostudium, nebo snad dokonce kurzy češtiny nabízené v pravidelných intervalech zaměstnavatelem? Ne ne – snad jindy…
Třetím významným hráčem v poli je nejasné tušení, že pravopis není zcela neměnný a že nám jej jazykovědci nenápadně, ale průběžně mění. Ačkoliv tento faktor vzbuzuje nejistotu relativně velkou měrou, obavy jsou zde z velké části zbytečné. Lingvisté dobře chápou, jak citlivě musí ke stabilitě pravopisu přistupovat: příliš velké změny by nadělaly více škody (např. zhoršení „čitelnosti“ starších textů či všeobecné znechucení nejen v odborné veřejnosti) než užitku (snazší výuka a méně chyb). Ve dvacátém století se tedy pravidla měnila pouze čtyřikrát (naposledy v roce 1993) a ani jednou nějak revolučně. V roce 2014 sice vyšla rozsáhlá Akademická příručka českého jazyka, která pravidla nově formuluje, podstatné ale je, že předchozí kodifikaci nechává v platnosti – jen ji na některých místech rozšiřuje.
Odbočme a podívejme se na konkrétní příklad. Vybírám třeba starý dobrý důsledkový poměr, kterýžto je důvodem pro psaní čárky před spojkou „a“: „Pršelo, a proto jsme nikam nejeli.“ Povinnost psát čárku v této konstrukci z nás nikdo nesnímá, stačí ale malá, slovosledná změna (kdy se „proto“ odsouvá dovnitř věty) – a nová Příručka o krůček ustupuje: „Pršelo(,) a nikam jsme proto nejeli.“ Doslova říká: „Psaní čárky v tomto případě není zcela závazné, hovoříme o slabém důsledkovém poměru.“ Novinka nenápadná, nikoliv ovšem úplně nevýznamná – alespoň pro člověka, který chce při práci s jazykem využívat všech jeho možností.
Nenechme se ale uhranout detaily a vraťme se k naší typologii nejistot. Zbývá bod čtvrtý, jímž je naše vlastní nedokonalost: na tohle jsme chyběli, ono jsme nikdy zcela nepochopili, tamto jsme museli prachsprostě zapomenout a u onoho jsme se nechali svést na scestí špatným příkladem nebo přesvědčivým, ale poněkud pomýleným kolegou…
Jak vidno, s pravopisem to nemáme úplně snadné. Ale my to nevzdáme: některých nejistot se zbavíme jen těžko, jiné ale porazit lze. A stojí to za to: nejen kvůli všudypřítomným grammar nazis, ale hlavně kvůli pocitu z dobře odvedené práce – tedy textu!