Zvlášť v dnešní době empatii potřebujeme mnohem více, než si možná uvědomujeme. Kromě jiné i pro to, abychom jako druh přežili.
Z koho bychom si přitom měli vzít příklad?
Nejlépe z čisté přirozenosti, kterou projevují malé děti. Tedy dokud je neovlivníme a často nezkazíme. Určitou míru empatie totiž máme vrozenou a neseme si ji v genech z matčina lůna na svět. Od narození ji však musíme pěstovat a vhodně rozvíjet.
Empatie předpokládá schopnost mírnit naše přirozené potřeby a tužby (např. mít vše pro sebe, chránit pouze sebe) na straně jedné a ochotu se druhým otevřít (projevit jim přátelství, snahu pomoci, rozdělit se nebo s nimi soucitně sdílet smutek) na straně druhé.
Empatie sama podmíní mezi prvním a druhým rokem života u dítěte nový a velmi zajímavý typ chování. Snaží se při něm konejšit a uklidňovat druhé, kterým se něco stalo, hladí je a shání pomoc. Tyto projevy jsou o to pozoruhodnější, že se jimi děti vyznačují mnohem dříve, než mohly samy takovou situaci prožít.
Škála projevů a empatických reakcí se ještě více rozvíjí kolem šestého roku věku, tedy krátce před nástupem do školy. Předškoláci mají zesílenou snahu se zastat a utěšit kamaráda, kterému se něco přihodilo, srdnatě ho brání před násilníkem a pomáhají mu. A pokud na to sami nestačí, spěšně na pomoc přivolávají dospělé. Rozdíly v projevech empatie mezi malými chlapci a děvčaty v tomto věku nejsou velké.
Není však „empatie jako empatie“. K ryzímu morálnímu chování podněcuje tzv. skutečná empatie. Tedy skutečná vnímavost vůči druhým, citlivost, laskavost a také ochota se zrovna takto projevovat. Tomu, kdo ji takto dává, také leccos přináší. Pocit vnitřního klidu, vědomí síly a smyslu pro spravedlnost. Takže pokud bychom nebyli vnímaví k druhým a nechovali se k nim vstřícně, ochuzovali bychom i sami sebe.
Vedle pravé empatie však existuje i laciná nebo falešná empatie. Projevuje se tehdy, jsme-li zavaleni svými vlastními starostmi („Mám svých starostí dost.“ – „Vaše starosti na moji hlavu.“ – „Ještě to tak.“). Takže často. Aby se však neřeklo a naše pověst neutrpěla, rádoby empatii dáme najevo („Kdybyste cokoli potřebovali, určitě dejte vědět, moje číslo máte.“).
Ve skrytu duše přitom doufáme, že k ničemu takovému nedojde a postižený nabídku naší pomoci nevyužije. Před vlastními projevy soucitu se pak rychle utíkáme schovat do teplého a bezpečného „bunkru“ svého soukromí. Ale „svědomí přitom máme čisté, vždyť jsme se jim přece nabídli“…
Bojíme se identifikovat s neštěstím druhého člověka ve víře, že zrovna nás snad nic takového nepotká (obavy z existenčních potíží, vážného onemocnění či zklamání z blízké osoby).
Máme také tendenci empatii zneužívat ve svůj vlastní prospěch, když se nám to zrovna hodí. Přednostně se snažíme vcítit a pochopit osobu, která nám padla do oka (mužům hezká žena), jejíž projevy jsou nám blízké nebo má stejné zájmy jako my (vnukneme si dojem, že jsme si podobní) či ji chceme ovlivnit.
Rádi také čekáme na morální selhání těch druhých, abychom sami něco nemuseli a empatii tím opět zneužíváme. Děláme to především u lidí, kteří jsou nahoře (tedy v horních patrech společenské hierarchie), je na ně vidět, avšak na které nemůžeme.
Na jedné straně projevujeme až afektovanou rozčilenost, předstírané vzrušení a odsouzeníhodné opovržení („A takovýhle člověk nám tady, prosím pěkně, dělá ministra spravedlnosti!“). Na druhé straně se však poddáváme programové rezignaci a sebeuspokojující omluvě se slovy: „Když to dělá on…“ nebo „Já jsem přece také jenom člověk…“, „Všichni jsme chybující…“ či „Nemít děti, rodinu a hypotéku …“
Navzdory tomu, že empatie je prvním pevným stavebním kamenem morální inteligence, má i některé méně šťastné projevy. Na základě těch je nutné s ní umět dobře nakládat. Říká se o ní totiž, že je „úzkoprsá“ nebo že „neumí počítat“. A to díky tzv. efektu identifikované oběti.
Lidé totiž mnohem pravděpodobněji přispějí dary a finančními prostředky na jedno konkrétní postižené dítě, které je dobře vidět (v televizi či na plakátech), než aby finančně podpořili léčbu nemoci, kterou kromě něj trpí desítky, stovky a nezřídka i tisíce dalších dětí.
Neštěstí nepřehledné masy lidí nebo jednotlivců, kteří nejsou vidět, totiž není dostatečně emocionální. Stejně tak jako často zveřejňované číselné údaje. Ty mají prokazatelně větší význam pro naši racionalitu. Jinými slovy řečeno – je nám už jedno, jestli obětí je padesát nebo pět set. Vnímáme to jako číslo, které je prostě vysoké.
Důsledky tohoto efektu identifikované oběti se ukázaly jako zavádějící i při velmi alarmujících a jímavých tragédiích, jakými byly např. masakry žáků či studentů na amerických školách. Soucitní a truchlící obyvatelé města ihned zaplnili třídy a tělocvičnu horami hraček, s nimiž už si však žádná z obětí nemohla hrát.
Nebylo přitom neznámou skutečností, že ve všech okolních amerických státech tou dobou trpělo nouzí dvacet miliónů žijících, nešťastných a nezřídka hladovějících dětí. A státní výdaje na potravinovou pomoc se tehdy krátily o celých dvacet procent. Nikdo ze soucitných obyvatel města nepřispěl. Něco takového na ně bylo „moc“.
Paradox plynoucí z takových zkušeností je tedy zřejmý. Empatie soustřeďuje naši pozornost jako bodové ukazovátko na osud jednotlivých obětí. Myslet bychom však měli i na ty, které nevidíme, neznáme jejich jména ani srdceryvné příběhy. Na ty, kterým se ještě vůbec nic nestalo i na ty, kteří se dokonce ještě vůbec nenarodili. Na naší empatii totiž závisí i jejich osudy.
Rodiny jsou jako základ – a děti v rámci nich „epicentry“, ze kterých by se tolik potřebná a správná empatie měla šířit všemi směry do okolí. Tedy do širší společnosti a do světa jako takového.
A jak tu skutečnou a pravou empatii v dětech vhodně rozvíjet? Dítě bude vůči druhým o to vnímavější, prožije-li si samo „na vlastní kůži“ některé situace. Nechme jej také, aby si při nich i „popálilo prsty“ a uvědomilo si chyby, ze kterých se může poučit.
Empatii a morálku si dítě neuvědomí poučováním a něčím vštěpováním. Zaměřovalo by se pak totiž na své vlastní pocity. Empatii a morálku by mělo pochopit na konkrétních příkladech chování a ve styku s někým druhým, nejlépe méně šťastným.
Takovým lidem a za takových okolností se totiž dobře a rychle naučí pomáhat. V dítěti by se tím měla pěstovat i sebeúcta a rozvíjet vědomí sebe sama.
Text je ukázkou z knihy Zdeňka Mahlera Morální inteligence aneb neztrácejme lidství (TZ-one, 2017).