Znáte to – když sedíte „na kafi“ s kamarádem a on vám popisuje svoji situaci, která ho teď zrovna trápí, možná si říkáte – „co řeší? Vždyť to ani zdaleka není tak hrozné, jak to popisuje. Tak holt teď budeme muset udělat tohle a tamto… a hotovo.“ A to je přesně ten chyták. Když nejsme chyceni v té emoci strachu my sami, tak nám to myslí jedna báseň, každému umíme poradit. A teď se tomu nesměju, myslím to vážně – opravdu nám to myslí líp.
Ale jakmile se sami dostaneme do toho pocitu úzkosti, všechno jako by najednou nějak divně zkomplikovalo. Všechny vypadá horší. Bez ohledu na to, jakou věc v tu chvíli řešíme, zdá se být naráz mnohem složitější.
Takže se nabízí otázka – co s tím? Pocitům se dá poroučet jen těžko a sami asi víte, jak šíleně plané až nepříjemné jsou některé pokusy okolí o to nás uklidnit – „neboj, to bude dobré“. Možná mají pravdu, ale pokud právě něco řeším, tak takhle věta mě tak leda… víte co…
Naštěstí existují i rozumnější cesty než snaha o prázdné uklidnění. A začnu rovnou z hurta – jedna z nejlepší cest je PRÁCE! Ano čtete dobře – práce. A pomáhá hned dvěma různými způsoby. Podívejme se na ten první.
- To je přece stará vesta, že když se člověk pustí do práce úplně naplno – rukama, nohama a především hlavou – tak už se mu tam prostě nevejdou myšlenky na starosti a strach. Je pravda, že jsou problémy, které žádná práce na světě nemůže vyřešit – ale o to tu v tuto chvíli ani nejde.
Užitek je prostě v tom, že pokud se celou svou silou do něčeho pustíme, alespoň na chvíli nám to uleví od starostí. A navíc máme velkou šanci, že se nám podaří se unavit, a tedy budeme i dobře spát. A spánek – to je asi ten největší lék na stres, jaký nám příroda dala. Kdo mi to nevěří, moc a moc bych Vám doporučovala knížku Proč spíme od Mathew Walkera, který se jako lékař zabývá výzkumem spánku celý život. Tato knížka udělala ve světě revoluci v pohledu na spánek a autorovi se daří nemožné, že i oficiální organizace jako OSN začínají uvažovat o tom, jak bojovat se světovou pandemií nespaní, která je v dnešním světě tak běžná.
Na spánek přece nikdo nemá čas. A dokonce se oblibou používá heslo – vyspím se v hrobě. Ale to už k tomu nedodává, že pokud člověk bude dlouhodobě šidit spánek, tak se tam dostane dřív, než si myslí. A zbytečně. Shrnuto a podtrženo – pokud se Vám podaří pořádně se zaměstnat, pustit se do nějaké práce – jakékoliv, nejlépe ale vydatné – máte šanci, že zapomenete na starosti, a dokonce se i dobře vyspíte. - A teď druhý přínos práce. Je mnoho problémů, které nás tak tíží, že se nad nimi raději ani nechceme zamýšlet. Znáte to – jsou věci, na které už jen pomyšlení je nepříjemné. Někdy se takové myšlenky týkají dlouho neřešených problémů, odkládaných úkolů, které nás začínají dobíhat, studenti toto cítí, kdykoliv pomyslí na to, co by se měli všechno naučit. A ta myšlenka je tak nepříjemná, že on ní s největší pravděpodobností utečou.
Dnes pro to máme moderní slovo – PROKRASTINACE. Prostě odkládání nepříjemných úkolů. Kdo toto znáte, tak víte, že jedna největších psychických úlev je udělat nějaký takový odporný dlouho odkládaný úkol – jakkoliv je malý nebo velký. Prostě ho udělat a odškrtnout. Úleva. Super. Pocit k nezaplacení. A právě toto je další fantastický přínos toto pustit se do práce. Jestli s sebou už nějakou dobu táhnete strašáky, kteří vám ubírají energii, kdykoliv si na ně jen vzpomenete, ZBAVTE SE JICH!
Nejen, že bude rázem o strašáka míň, ale zjistíte ještě jednu fantastickou věc. S každým zahnaným strašákem získáte o kapku víc síly na ty další. Kdo tohle někdy zkusil jako terapii proti úzkosti, strachu a nerozhodnosti vám potvrdí, že když začnete, nebudete chtít skončit. Ten pocit odškrtaných třeba i léta neřešených úkolů a nepříjemností vám dá doslova pocit obra. A budete ho chtít zas.
Lidská psychika je citlivý „stoj“, někdy i obyčejná hra se slovíčky na nás má vliv. Natož pak cokoliv, co je hmatatelné. A takové odškrtané úkoly a vykonaná práce to je pro psychiku, která potřebuju posilnit naprosto mimořádná krmě. Pokud teď cítíte, že Vám není zrovna do skoku, pusťte se do práce. Možná Vám to teď nepřipadá jako velké hrdinství, ale já bych řekla, že právě v tom odhodlat se a začít je přímo gigantismus. Jak psal Masaryk – to je to hrdinství práce drobné, nudné.
Přeju Vám hodně sil, Vaše Hanka Hubičková