V řadě ostatních odvětví se přechází na automatizované technologie a využití internetu v propojení na výrobu, obchod či komunikaci se zákazníkem naprosto plynule, ale HR je přeci práce s lidmi a ty nelze nahradit obrázky na obrazovce laptopu či tabletu. Nebo snad lze?
Když nemusíme, tak nemůžeme…
Stav mysli české HR komunity před příchodem koronaviru pěkně charakterizuje situace, jíž jsem byl přímým účastníkem.
Na konferenci věnované digitalizaci oblasti HR, kde se personální manažeři a specialisté spolu s dodavateli několik hodin utvrzovali o nutnosti zavádění digitalizace v personálních procesech, byl účastníkům místo papírového dotazníku zpětné vazby odeslán odkaz na vyplnění krátkého online formuláře. Procento vyplněných formulářů pokleslo z průměrných 70% u papírových dotazníků na cca. 20% u dotazníku elektronického…
Je to pochopitelné, neboť vzít tužku a vyplnit papír před sebou je mnohem jednodušší, než otevřít webový formulář a začít vyplňovat. Kámen úrazu je v tom, že papírové dotazníky někdo musí vytisknout, rozdistribuovat, vybrat, přepsat do počítače, aby se z nich dal vytvořit smysluplný závěr a třeba porovnat s loňskými čísly.
S webovou aplikací je sice více práce na začátku, ale poté je vše mnohem jednodušší a automatizované. Jenže, jsme pohodlní a především zvyklí již od malička vyplňovat vše na papíře.
Podíváme-li se, jak funguje trh firemního vzdělávání v ČR, zjistíme, že situace je podobná. Většina lektorů a vzdělávacích firem svým klientům zdůrazňuje, jak moderní technologie mění náš život, zmiňuje průmysl 4.0, digitalizaci našeho života a na konci klientům rozdá „papírové dotazníky“, protože ty elektronické by přeci skoro nikdo nevyplnil.
Elektronickou variantu klasickému kurzu rovněž vytváří jen hrstka dodavatelů, neboť by ji se svou kapacitou nebyli schopni snadno vytvořit a následně ani prodat.
Opravdu tam musím být osobně?
Každý z nás zažil situaci, kdy jsme se chtěli zúčastnit zajímavé konference či kurzu, který se konal 100-200 km od našeho bydliště, ale představa několika hodin strávených v autě v dopravní špičce, parkování a poté přesunu pomocí MHD do konferenčních prostor nás od této myšleny odradila.
Šance zúčastnit se akce vzdáleně přes internet nebo si zakoupit záznam z akce byla před korona krizí nabízena pouze hrstkou pořadatelů a vzdělávacích firem. Vždyť by s tím byla spousta práce, klienti by za to nebyli ochotni platit a nikomu by se to nevyplatilo, protože někde vzadu v mozku pořád platí: „Osobní kontakt je osobní kontakt.“
Na těchto příkladech je vidět, že si sice uvědomujeme nutnost nevyhnutelného, ale žijeme vnitřní setrvačností tak, jak jsme zvyklí, protože věříme, že to tak bude napořád. Je to stejné, jako když na Titaniku hrála hudba až do jeho potopení a málokdo věřil, že se to opravdu stane, i když byl již po kotníky ve vodě.
Každá změna paradigmatu přináší podobný vzorec chování:
-
Výsměch a pohrdání - nejdříve si myslíme, že je jen pro „blázny“.
-
Strach – jakmile změna začne nabourávat naši rutinu začneme z ní a jejich nositelů mít strach.
-
Ochota vyzkoušet si nové – když vidíme, že i naše okolí zkouší něco nového, zkusíme to rovněž.
-
Jakmile si osvojíme nový vzorec chování, nedokážeme si představit, že jsme to před tím mohli dělat jinak.
Příchodem koronaviru jsme místo oblíbeného: „To vyřešíme osobně“ začali slýchat: „Musíme to vyřešit přes internet“ místo slova osobní networking si musíme zvykat na pojem social distancing.
Firmy se této situaci začaly rychle přizpůsobovat, práce z domova meetingy na dálku, hledání vhodného řešení na vzdálenou komunikaci a to i ve spojení s organizací interních školení a kurzů se ve většině firem daří rychle zavádět.
Problém je však u dodavatelů profesního vzdělávání, lektorů, koučů a poradců. Většina z nich žije z peněz, které inkasují za osobní práci lektora s účastníky kurzů či workshopu u klienta.
Vzdělávací firmy a lektoři inkasují řádově vyšší tisíce až desítky tisíc za den své práce s klienty. Alternativa ve formě webináře, či virtuálního workshopu většině dodavatelů nevykompenzuje ztráty spojené s rušením „face to face“ akcí, neboť většina jejich klientů není ochotna platit stejnou částku za online mutace těchto služeb.
Rovněž představa dne stráveného u obrazovky počítače není pro účastníky plnohodnotnou náhradou za osobní zážitek pří setkání s lektorem.
Jak z tohoto kruhu ven?
Možností je několik. Naučit se pracovat s internetem, sociálními sítěmi, vytvářet vlastní zajímavý digitální obsah a dramaticky rozšířit potenciální okruh klientů, kteří budou platit sice nižší částky,
ale budou platit stále.
Vytvořit si okruh zákazníků, kteří budou ochotni platit stokoruny či malé tisíce za placené online workshopy či konference je reálné. Je řada subjektů, kteří v této oblasti v ČR uspěli a jsou schopni během hodinového vysílání vydělat stejné peníze jako běžný lektor u klienta za celý den.
Problém je, že tato činnost si žádá určité mediální nadání či přímo nadšení, které není dáno každému. Další potíž spočívá v tom, že mnoho firem či lektorů k internetu žádný vztah nemá a není schopno svoji činnost „virtualizovat“. Těm zbývá jen čekat a doufat, že se staré dobré časy vrátí.
Realita je však taková, že stejně tak jako s námi do budoucna zůstane koronavirus, zůstane s námi i potřeba mnohem větší digitalizace našich životů a to i v oblasti profesního vzdělávání.
Je na nás, jak této změně přizpůsobíme své chování. Cesta zpět není, kostky již byly vrženy.