V roce 1993 začal v USA platit zákon, který měl blíže vymezit podmínky mateřské dovolené a pracovní neschopnosti. Dle tohoto zákona jsou všechny firmy s více než 50 zaměstnanci povinny poskytnout svým zaměstnancům dovolenou v délce trvání 12 týdnů, a to pro případ neočekávané situace v rodině nebo náhlého zdravotního problému. Zákon však nijak neupravil podmínky finančního krytí v takové situaci, takže se v praxi příliš neuplatnil.
Zaměstnanci, tedy hlavně ženy, se snaží skloubit pracovní a rodinné povinnosti. Je vcelku logické, že tato situace s sebou nese větší zátěž a hladinu stresu. Firmy navíc neposkytují finanční ani organizační pomoc s hlídáním dětí (např. slevy). Ženy navíc v průměru vydělávají méně než muži, proto mají často problémy s financováním těchto služeb, zvláště jsou-li samoživitelky. Tento stres se však negativně odráží na celkové pracovní výkonnosti.
Firmy, které berou ohledy na rodinné povinnosti svých zaměstnanců, podnikají zejména v oboru financí, pojišťovnictví, obchodu s nemovitostmi. Shovívavější jsou také firmy, kde je ve vedoucích funkcích více žen. Zaměstnanci těchto společností jsou loajálnější, výkonnější a produktivnější. Rozhoduje-li se případný budoucí zaměstnanec, zda nastoupí k firmě a chce-li se dozvědět něco více o sociální politice firmy, měl by se nejlépe zeptat jejích zaměstnanců.