Koncept správy znalostí funguje již od nepaměti. První pokusy o správu znalostí se datují do doby, kdy se pravěký člověk naučil používat nástroje. Ten, kdo se naučil vyrobit si určitý nástroj, měl konkurenční výhodu před ostatními tlupami, které se v okolí potulovaly. Proto tuto dovednost naučil členy svého klanu a rodiny.
V dnešní době správa znalostí využívá intranetu coby „odkladiště“ znalostí jednotlivců a je ovlivněna a řízena procesy a technologiemi. Správa znalostí je však záležitostí specificky lidskou, protože žádné systematické nástroje ani jiné technologie nedokáží informace rozdělit podle priorit a nedokáží určit, kdy kterou z nich použít, protože nedokáží operovat s křehkými nuancemi mezilidských vztahů.
V současné době existují oprávněné obavy o ztrátu znalostí, protože trendem je informace a znalosti spíše archivovat než předávat mezi kolegy. Přísná systémová a procesní organizace firmy správě znalostí také příliš nenapomáhá. Neustálý požadavek snižování nákladů navíc negativně ovlivnil vztahy mezi zkušenějšími a méně zkušenými kolegy. Sdílení znalostí přitom vyžaduje oboustrannou spolupráci a vzájemné doplňování znalostí, a to i u zkušených zaměstnanců.