1. První úroveň – časté úspěchy. Projekt nepřesahuje hranice oddělení nebo podnikové jednotky, komunikace mezi členy týmu je častá a konstruktivní. O výsledcích členové týmu informují jednoho vedoucího, který dělá důležitá rozhodnutí. Možné nebezpečí – když je někdo zvyklý na menší projekty, těžko si zvyká na rozsáhlé, které vyžadují spolupráci s ostatními podnikovými jednotkami.
2. Druhá úroveň – rozsáhlejší projekty. Úkoly jednotlivých členů týmu obvykle přesahují jejich funkce, je nutná spolupráce s jinými odděleními a techniky řízení projektů první úrovně se najednou jeví nedostatečné. Rozhodování má obvykle na starosti více lidí. Nebezpečí – mikromanagement. Jeden člověk rozhoduje za ostatní, což je demotivující. Obvykle zachází do zbytečných podrobností.
3. Třetí úroveň – zvyšuje se množství neúspěchů. Zaškolují se noví vedoucí projektů, kteří však nemohou pracovat efektivně, protože je brzdí ostatní členové týmu. Vyšší vedoucí se zabývají pouze termíny, protože nemají žádné jiné vodítko. Není dořešena problematika rozdělení zdrojů a priorit, takže pracovní zatížení roste. Organizace se snaží nalézt „nejlepší postupy“, které by vnesly do řízení projektů konzistentnost. Vede to však pouze k větší administrativě.
4. Čtvrtá úroveň – stanovení priorit. Vedoucí pracovníci konečně pochopili, že prioritou nemůže být všechno. Členové týmu jsou odpovědní za jasně stanovené a měřitelné úkoly a mají k dispozici vhodné nástroje. Vedoucí projektů vyhodnocují koncové výsledky.
5. Pátá úroveň – skutečné řízení projektů. Firma poznává, že se nemůže tolik soustředit na hierarchii, ale spíše na úspěch projektů. Používá se konzistentní a integrovaná metodologie procesů a řízení, která se dá pružně přizpůsobit projektům jakéhokoli rozsahu. Součástí každého zadání projektu je kontrola jeho vývoje.
**Datum vydání:** IV/2002