Evropou (alespoň tou fotbalovou) otřásl před nedávnem skandál. Manažer týmu Manchester United Alex Ferguson po porážce týmu ztratil nervy a nakopl Davida Beckhama do levého obočí. Ostatní hráči potvrdili, že podobné metody používá i na ně – při rozhovoru zásadně křičí a stojí u svého „protivníka“ velmi blízko, aby tak naznačil svou převahu. Nadávky jsou na denním pořádku. Hráči jej ale paradoxně obhajují a tvrdí, že je takto motivuje k vyšším výkonům.
Ačkoli hovoříme o příkladu ze sportu, můžeme podobné situace najít i v managementu. Stále ještě najdeme vůdce, kteří ve snaze motivovat své podřízené používají metody, které jsou přinejmenším kontroverzní. John Patterson, který založil společnost NCR, byl známý tím, že zaměstnance, který se stal nepostradatelným, prostě vyhodil. Zaměstnanci Microsoftu se celý rok obávají každoročního setkání s Billem Gatesem, při němž si připadají „jak idioti“. Moderní zákony naštěstí povětšinou udělaly řádění těchto „pseudomanažerů“ přítrž.
Je skutečně strach motivačním prostředkem? Někteří psychologové tvrdí, že překonání strachu někdy člověka skutečně přiměje k tomu, aby se nebál riskovat. Manažeři si však musí dát pozor, aby to s vyhrožováním nepřehnali – v jisté londýnské společnosti manažer své podřízené tak zastrašoval, že se báli jej na cokoli zeptat a v konečném důsledku dělali při své práci závažné chyby.
Article source The Economist - The Economist online edition