Češi podle posledních průzkumů v práci prolelkují v průměru 52 minut. Mnoho z nás se nad takovou informací ani nepozastaví – jen nám potvrdí sebemrskačský názor nás Čechů na Čechy: šikovní, ale co jen trochu jde, to se snaží tzv. zfixlovat a v práci se nepředřou. Nechci s touto škatulkou polemizovat, ale co mohu jednoznačně říct je, co většinu za zahálkou v zaměstnání stojí: nekompetentní management.
Upřímně, zděšení nad necelou hodinou lelkování v zaměstnání denně nechápu. Ano, brouzdání po sociálních sítích a internetu v pracovní době rozhodně není nic, čím by se měl člověk chlubit. Zároveň by se ale v mnoha případech neměl ani stydět. Ovšem za předpokladu, že má prostě svou práci hotovou.
Můžete namítnout, že pak tedy má dotyčný požádat o další úkoly. Proč ale za kvalitně a promptně odvedenou práci někoho trestat prací navíc? Dosáhneme tím jen toho, že příště si dá větší pozor, aby zahálku lépe zamaskoval. Efekt většiny trestů a zákazů sociálních sítí a stránek se míjí účinkem a jen deformuje pracovní vztahy a atmosféru ve firmě.
Reporty se píší a především čtou
Ideálním řešením jsou „prachobyčejné“ denní či týdenní reporty. Tedy výkazy práce. Bohužel z vlastní zkušenosti vím, že reporty jsou pro mnoho vedoucích pracovníků nutným zlem. Svým podřízeným buď z falešných ohledů reporty nedávají, nebo je ze zvyku zadávají, sami je ovšem ve většině případů ani nečtou. A v tom právě tkví obrovské pochybení. Pokud budete trestat zaměstnance za nepracovní činnost v pracovní době, když je jeho práce splněna, maskujete tím jen svou vlastní neschopnost. Neschopnost daného člověka umístit na vhodnou pozici a správně ho motivovat, neschopnost zadat vhodný objem úkolů a neschopnost naplnění úkolů zkontrolovat a ocenit. Byť jen slovní zpětnou vazbou.
Ostatně u řady pozic ani stoprocentní vytížení zaměstnance není možné. Nejen z pohledu nutného respektu k duševnímu a fyzickému zdraví jednotlivce, ale také z plynulosti pracovního procesu. Symbolickým příkladem je pásová výroba – pokud jeden člověk bude pracovat výrazně rychleji než ostatní, výroba se zahltí a zhroutí se. V tomto smyslu úžasně funguje „takt“ a „bubínek“ ze známé manažerské „teorie úzkého místa“.
S manažerskou pozicí přichází pravomoci i zodpovědnost
Setkávám se často s tím, že vedení firem chce z lidí dělat roboty, poněvadž mají dojem, že v tom tkví cesta k výsledkům a úspěch. Pro management ale musí být vždy směrodatné především výsledky samotné. Stanovení toho, co má být a kdy hotovo je výsostný úkol a především zodpovědnost managementu. Ve finále však špičkový manažer řídí firmu přes čísla, přes výsledky, přes hodnocení toho, co je hotovo.
Existují samozřejmě extrémy, jako například jeden skladník nejmenované firmy, který většinu svého pracovního dne věnoval sledování několikahodinových filmů. Ovšem i zde je jasně vidět pochybení jeho nadřízeného. Omluvou nemůže být, že o náplni dne daného člověka nevěděl. To je možná ještě větší manažerské pochybení než fakt, že mu to tak dlouho procházelo.
Firma „páchne“ od hlavy
Mám tedy malé doporučení pro manažery: zadejte úkoly, nastavte pracovní procesy a poté pečlivě kontrolujte reporty, výsledky. Nad otevřenou facebookovou stránkou podřízeného pak můžete s klidným srdcem přimhouřit oko. Ostatně i většina z nich například neřeší každou minutu, půlhodinu i hodinu přesčasu.
Dle mého názoru je tedy zbytečné různě blokovat některé stránky a tvrdě trestat jakýkoliv odklon od náplně práce. Mně osobně zajímá, jestli daný člověk dobře a včas splnil to, co měl. Výjimkou mohou být snad jen velké, manažersky řízené firmy, kde chybí osobní přístup.
Možná trochu symbolicky... kdyby oněch zmiňovaných 52 minut denně šéfové malých a středních podniků věnovali kvalitnímu managementu, tj. delegování a kontrole, zpětné vazbě a úpravě systému (procesů), učení a pulírování svých lidí, správnému výběru „správných lidí“, přiměřené motivaci atd., pak by v konečném důsledku ani zaměstnanci neměli nejen čas, ale hlavně ani myšlenky na to prolelkovávat pracovní dobu v rozsahu necelé hodiny denně.