Největší problém lidí není chřipka, ale strach z ní. Ptačí chřipka představuje hrozbu, ukázala se jako strašlivý zabiják miliónů ptáků a způsobila, že lidé sami vybíjí další milióny. Pro lidi je ale riziko nákazy velice malé, vyjma těch, kteří jsou v přímém styku s drůbeží v postižených oblastech. Do této doby virus usmrtil méně než 65 lidí na celém světě a pokud nenastane mutace jeho DNA, mezi lidi se pravděpodobně ve větší míře nerozšíří.
Většina lidí toto chápe, co je ale straší, je právě možnost pandemie. Je vzdálená, ale je možná, zvlášť když se oživuje rok 1918, kdy podobná pandemie prolétla světem. Na druhou stranu v roce 1918 nebyly žádné vakcíny nebo antibiotika a další léky, díky kterým je dnes možno léčit pacienty s astmatem nebo zápalem plic.
Ovšem namísto těchto informací nás média neustále bombardují výjevy postižených Asiatů a ptáků. To, jak naše mozky fungují a reagují na takovéto zprávy, z nás dělá snadné oběti. Centra strachu v mozku se totiž mohou aktivovat k reakci na nebezpečí pouhým jeho sledováním. Se současným přístupem médií mám jen chabou šanci se pravděpodobně zbytečnému stresu vyhnout a vypnout reakci, ke které by vůbec nemuselo dojít.
Strach by nás měl varovat proti nebezpečí, ne vyvolávat zbytečnou reakci. Náš „radar“ bohužel nedokáže rozlišovat a uvolňujeme zbytečné množství stresových hormonů v přípravě na krizi, která nepřichází.
-av-