Problém je v tom, že při online prezentování máme k dispozici pouze naprosto minimální zpětnou vazbu. Když prezentujete v reálu, je to úplně jiné – vždy získáváte spoustu zpětné vazby. Když totiž jste v místnosti, můžete slyšet, jak se vaše publikum směje... nebo vidět jak zívá, pokud zrovna nemáte svůj den. Vidíte zkrátka lidi před sebou a můžete sledovat jejich reakce.
Virtuální prezentace: Mluvíme do prázdnoty
Během online sezení však taková neverbální zpětná vazba prostě neexistuje – pokud tedy nejde o videohovor s jednou nebo dvěma osobami. Proč je zpětná vazba tak důležitá? Používáme ji totiž k úpravě našeho přednesu, našeho tempa, tvrdí článek na webu management-issues.com. Díky zpětné vazbě můžeme poznat, kdy máme:
- Zrychlit
- Zpomalit
- Zkontrolovat, zda všichni chápou či zda jsou ztraceni
Vysoce kompetentní řečníci toto vlastně dělají pořád. Hledají ve svém publiku informace, aby zjistili, jak to jde. No a když prezentujete online, najednou je to o něčem úplně jiném.
Chybějící zpětná vazba vede k neúspěchu
Když mluvíte s větší skupinou, všichni kromě vás pravděpodobně budou mít ztlumené mikrofony. Také nevidíte žádné tváře. Pro vás v této situaci tedy neexistují vodítka jako jsou přikývnutí, úsměvy nebo oči obrácené v sloup. Nezískáváte ani negativní, ani pozitivní neverbální zpětnou vazbu.
Je pak velmi obtížné si ověřit, zda je tempo vaší prezentace správné. Začnete mít tendenci zrychlovat a najednou jedete opravdu dost rychle skrze vše, co chcete říct. Můžete dokonce začít číst své podklady. Díky tomu se váš hlasový tón ještě víc zploští a bude méně poutavý. Výsledek? Vaši posluchači se začnou nudit.
-jk-