To, co rozptyluje lidi a posiluje předsudky a různá zkreslení, jsou také jejich vzájemné vztahy a jejich pověst v daném kolektivu. To vše hraje roli, když se lidé pustí do diskuze. V psychologické literatuře jsou dobře popsány fenomény jako konformita nebo (ne)intervence přihlížejícího, které snižují pozitivní efekt týmových diskuzí.
Kdy diskuse lidem při posuzovaní otázky pomáhá?
Vědci přesně tohle otestovali – nejprve požádali o nezávislé odhady a poté, po krátké konverzaci mezi účastníky, je požádali o nové odpovědi. Výzkumníci pak porovnali průměr nezávislých odhadů před s průměrem odhadů po diskuzi.
Klíčový faktor ve hře
Vědci také měřili, jak moc si byli účastníci jisti svými odpověďmi. Byl nejpřesnější odhad daný osobou, která si byla nejvíce jistá správností své odpovědi, nebo naopak osoba, která dala nejpřesnější odpověď, si byla jistá nejméně? Pokládané otázky byly náročné, takže nebylo úplně zřejmé, koho z ostatních by měli účastníci experimentu poslouchat. Při absenci informací o tom, kdo je dobře či špatně informován, se jednotlivci spoléhají na projevovanou sebejistotu, která může fungovat jako vodítko.
Když skupina poslouchá nejsebejistější osobu, je to samozřejmě užitečné jen tehdy, pokud tato sebejistá osoba má docela dobrý úsudek.
Iluze efektivní diskuse
Skupina byla více sebejistá ohledně správnosti svých odpovědí asi v 90 % případů po proběhlé diskuzi. Ve skutečnosti se však přesnost odpovědí po diskusi zlepšila jen v 60 % případů. Důvěra skupiny se tedy díky diskuzi často zvýšila, přesnost odpovědí však už ne.
Lidé si prostě neuvědomují, že konverzace může mít na přesnost jejich úsudků i negativní vliv. Hovoříme s ostatními, a to samotné nás vede k tomu, že se cítíme sebejistěji. Proto je nezbytné vědomí si vlastních limitů, aby se tým nestal obětí omylů příliš přesvědčivých a sebejistých jednotlivců.
-jk-