Z jiného úhlu pohledu je pak pro člověka významné, že je respektovaným členem týmu. Jinak řečeno - jeho názor je brán v úvahu a on je tudíž platnou součástí celku. Jeho bytí dává smysl. Tyto základní faktory jsem zde pouze připomněla, ale věnovat se jim blíže nebudu, neboť významu těchto motivačních faktorů bylo věnováno již příliš mnoho příruček.
Domnívám se však, že mnoho personalistů a manažerů si neuvědomuje všechny souvislosti týkající se potřeby člověka znát svůj cíl, být si zcela vědom svého potenciálu a tento potenciál maximálně využívat. Přitom právě tyto faktory jsou tou nejpřirozenější motivací, která ve finančním vyjádření nestojí vůbec nic. Lidé, kteří nemají představu o svém dlouhodobém či dokonce životním cíli, se při svém rozhodování řídí tím, co je právě v danou chvíli napadne, ovlivní, baví, nebo kde lépe zaplatí. Vedlejším efektem takového ad hoc rozhodování je však moment, kdy lidé ve svých čtyřiceti či padesáti letech začnou uvažovat o tom, co si jako mladí přáli realizovat a co už se jim asi nikdy nepovede.
Začnou si uvědomovat, že kdesi uvnitř přebývalo mnoho mladických nápadů a záměrů, které jaksi pod tíhou každodenních starostí zůstaly někde pohřbeny. Čím dříve v sobě lidé tyto životní záměry objeví, tím dříve se mohou pustit do jejich realizace. Pokud je navíc jejich zaměstnání vědomě spojeno s dílčím naplňováním tohoto snu, jsou ochotni vkládat do své práce maximum výkonu často i za minimum peněz. Objevit však svůj životní sen není vůbec jednoduché. Nápovědou může být jak potenciál, kterým je člověk vybaven, tak jeho oblíbené dětské hry a představy. Nápomocní v tomto hledání mohou být právě personalisté a manažeři, neboť vidí člověka z jiné perspektivy a mnohdy zaznamenají jeho potenciál komplexněji, než on sám.
Znát svůj potenciál znamená v první řadě vědět o sobě, v čem jsem dobrý a v čem naopak nejsem. Bez znalosti svého cíle ale nevím, které handicapy potřebuji překonávat a u kterých to není třeba. Vždy totiž platí, že to co neumím já, umí někdo jiný, kým se mohu doplnit. Pokud chci ale například řídit vlastní firmu, těžko mohu účetním výstupům rozumět bez znalosti manažerského účetnictví. Nemohu se pustit ani do mezinárodního obchodu, pokud nepřekonám svůj jazykový antitalent. Příkladů by se našla spousta.
Znát svůj potenciál - to by se mohlo zdát jako triviální záležitost. Každý přece ví, co umí a co ne. Ale toto téma je náročnější, než se může zdát. Každý z nás se totiž hodnotí především podle toho, jak ho hodnotí ostatní a jak si stojí ve srovnání s jinými. Vycházet z hodnocení ostatních lidí je velmi ošidné. Zejména tehdy, když se v nás vzhlédne některý z rodičů a kvality dítěte neúměrně přehání, nebo naopak své dítě za celé jeho dětství pomalu pochválit ani neumí. Ale i srovnávání s ostatními obsahuje zrádné pastičky. Člověk totiž snadno obdivuje na ostatních to, co sám neumí. Někdy má bohužel tendenci vidět velmi zřetelně, co mu nejde a na příkladech ostatních lidí to vidí velmi snadno. Může se dokonce stát, že člověk obdivuje svůj idol pro něco, o co se on sám velmi usiluje, ale nikdy stejně dobře jako jeho vzor nedokáže. Přitom by stačilo vycházet ze svých vlastních předností a dělat věci po svém.
Takový člověk pak naopak na schopnosti svých kolegů snadno pohlíží s úsměškem ve chvíli, kdy se dokáží sami pochválit za něco, co on sám považuje za snadné, protože to dokáže udělat “levou zadní”. Lidé si však často neuvědomují, že právě ty věci, které mají v malíčku, jsou snadné pro ně (a často právě jen pro ně), protože je to jejich silná stránka. Nezřídka si neuvědomují, že právě tato jednoduchá záležitost může jinému člověku trvat pěkně dlouho, nebo ji dokonce někdo jiný nemusí zvládnout.
Měřítka sebehodnocení mohou být zkreslená ze dvou častých důvodů. Jedním důvodem je fakt, že člověk mylně “podle sebe soudí tebe”. Často se pak může velmi podivovat tomu, jak to, že je pro někoho jiného tak obtížné něco, co sám považuje za triviální. Druhým důležitým faktorem bývá skutečnost, že jediné měřítko, které nám může potvrdit, co děláme dobře a co ne, jsou naše vlastní pocity. Nemám tím na mysli, že zpětná vazba z okolního světa není důležitá. Naopak.
Pokud však naše sebehodnocení není ukotveno naším vlastním pocitem, naši hodnotu můžeme snadno vnímat definovanou vnějšími hodnotiteli. Ve chvíli, kdy jsme spokojeni se svým dílem, které se nám dokonce velmi líbí, vnější hodnocení může naše sebehodnocení neadekvátně vychýlit. Pokud tedy člověk nebere své pocity vážně, může mít velmi vážné problémy s hodnocením svých silných a slabých stránek neboli svého potenciálu.
* článek je vyjmut z přednášky Adély Humlové s názvem "Cukr a bič, nebo respekt, cíl a dohoda?" z konference ICTM 2011 se souhlasem autorky