Každý manažer jistě zná tu situaci, kdy odchází z obtížné diskuse s kolegou či klientem a uvědomuje si přitom, že se vůbec nedostal k tomu, o čem chtěl sám diskutovat. Později si pak doma sám sobě říká, co měl v dané situaci udělat. To už však bývá pozdě. Manažer by proto měl být asertivní - umět se prosadit a trvat na svých názorech, zároveň však respektovat i názory ostatních a být připraven uznat své případné chyby. Pak teprve pochopí, že obtížná diskuse s kolegou či klientem není o tom, kdo má pravdu a kdo ne, ale o udržování vzájemného vztahu.
Asertivnímu člověku nechybí sebevědomí a sebeúcta. Nechybí mu však ani slušnost a úcta k lidem ostatním. Manažeři by proto neměli brát odlišné názory svých klientů a kolegů pokaždé příliš osobně, tedy jako útok na svou vlastní osobu. Naopak by s nimi měli vést živé diskuse a v případě, že nesouhlasí říci svoje „ne“ a patřičně jej vysvětlit. Znamená to, že manažer by měl být zdatný i v jazykové oblasti a mít v hlavě zásobu tzv. vhodných vět, kterými jednoduše vyjádří svůj respekt k rozdílnému názoru druhé osoby, jako například:
- „Může to znít hloupě, ale...“
- „Možná se pletu, ale...“
- „Osobně se domnívám, že bychom se měli společně zaměřit na...“
Nevhodné jsou v této souvislosti reakce typu: „To je vaše chyba.“ Obecně lze totiž tvrdit, že manažer by během důležitého rozhovoru neměl okamžitě emocionálně reagovat, ale spíše hledat odpovědi. Nejdříve je vhodné snažit se vzniklému sporu skutečně porozumět za použití věty, jako je například: „Pokud tomu dobře rozumím...“ Poté, co je protivníkovi takto projevena úcta, může manažer začít prezentovat svůj vlastní názor. Naslouchání druhé osobě je podstatnou součástí každé efektivní komunikace.
**Datum vydání:** I/2003