Strach z veřejného vystupování ničí kariéru mnoha lidem. Rozhlédneme-li se kolem sebe, zjistíme, že lidé obdaření schopností veřejně vystupovat považuje společnost za vůdce. Například na výročních firemních konferencích mají výkonní pracovníci veřejně přednést své zprávy. Ti, kteří se prezentace nedokáží zhostit úspěšně se konference další rok již zpravidla neúčastní.
Cesta vzhůru prostě a jasně vyžaduje schopnost mluvit před velkým obecenstvem, které se mnozí obávají zcela zbytečně. Je třeba uvědomit si, že každý má před vystoupením před ostatními lidmi obavy. Je to velký osobní boj a nervozity se nelze nikdy bezpečně zbavit. Někteří mluvčí se obávají, že je obecenstvo nepřijme. Namísto obav by se ale spíše měli připravit na to, co se od nich očekává – konkrétní informace, inspirace, úvahy, zábava, dárek apod. Začít je třeba vhodným poutavým úvodem a představením vlastní osoby.
Hodně se diskutuje o tom, zda ve veřejných vystoupeních používat vtipy. Například se vžil mýtus, že řeč je třeba zahájit nějakým zaručeně dobrým vtipem. Co když ji pak ale zahájíme špatným vtipem? Vtipem tedy rozhodně není dobré řeč zahajovat a stejně tak není vhodné vyprávět v jejím průběhu vtipy, které se nijak nevztahují k tématu.
Další diskuse se vedou o používání poznámek při projevu. Prosazuje se mluvení zpaměti a „od srdce,“ které obecenstvo více zaujme. Poznámek však není třeba zbavovat se úplně, několik bodů pro osvěžení paměti se vždy hodí. Není ovšem vhodné zaznamenávat si řeč doslova. Dospějeme-li pak ke konci projevu, neměli bychom znenadání klást otázku: „Má někdo nějaké otázky?“ Není nic horšího, než vidět řečníka, jak si odpovídá sám: „Myslím, že nikdo žádné otázky nemá, a taky bych tedy skončil.“ Otázky publika nelze nikdy přesně odhadovat předem. Projev je proto vhodnější ukončit několika závěrečnými poznámkami, podtržením jejich významu a vyzváním publika k diskusi. Závěrem je samozřejmě nutné publiku poděkovat za účast a vyčkat na případný potlesk.