1. Motivace zastrašováním. Pravděpodobně jedna z nejčastějších chyb, které se dnes dělají. Manažeři si myslí, že když budou své podřízené udržovat ve strachu, donutí je udělat to, co chtějí. Jak se však prokázalo např. za druhé světové války, vedl takový přístup spíše k sabotážím, než k větší produktivitě.
2. Nedostatek informací o podřízených. Zaměstnanci mají svůj osobní život a případné problémy se odráží na jejich výkonnosti. Manažer by se měl o tyto věci více zajímat – pomůže mu to lépe motivovat podřízené a chápat některé souvislosti.
3. „Takhle to musí být, protože jsem to řekl.“ Manažeři si často myslí, že jejich způsob je ten nejlepší, ovšem neuvědomují si, že si tím zavírají cestu k novým poznatkům a řešením a ubíjejí kreativitu.
4. Nedůvěra ve schopnosti podřízených. Mnoho manažerů se chová tak, jako by apriori předpokládali, že jejich podřízení jsou nedůvěryhodní, lstiví a líní. Chovají se k nim jako k dětem. Podřízení se pak obvykle začnou chovat podle toho, co od nich nadřízení očekávají.
5. Trestání většiny za chyby jednotlivců. Když se jedinec nebo skupina začne chovat nepatřičně, mají špatní manažeři tendenci vyhlásit opatření pro všechny, místo toho, aby si celou věc vyřídili s těmi, kterých se to týká. Následky jsou podobné jako u předchozí chyby.
6. Syndrom „To jste měl přece sám vědět“. Mnohdy se stává, že se při hodnocení výkonnosti zaměstnance přihlíží i ke kritériím, o kterých dotyčný dosud vůbec nevěděl. V zaměstnanci to snadno vzbudí dojem, že s ním nadřízený nejedná čestně.
7. My versus oni. Manažeři si často myslí, že oni jsou ti dobří, kterým na firmě záleží, zatímco zaměstnanci jsou nebezpečná individua, která se snaží firmu podkopat.
**Datum vydání:** IV/2002