V Americe je běžně asi dva miliony bezdomovců, ale asi jen 10 % z nich je tzv. „chronických“ (jsou na ulici déle než rok). Jsou to převážně muži, kteří mají téměř všichni nějaký handicap – jsou to mentálně postižení, invalidé, nemocní nebo drogově závislí lidé.
Vědci zjišťují, že „chroničtí“ bezdomovci tvoří pro obchodníky zcela odlišný segment.
Faktem je, že jejich život na ulici není pro města levná záležitost. Například New York stojí každý bezdomovec asi 40 000 dolarů ročně (náklady na pobyty v nemocnicích, vazbě, záchytných centrech apod.). V San Diegu je to dokonce 150 000 ročně.
Města mají novou vizi a to, že zaměřením se na chronické bezdomovce mohou dostat tyto lidi z ulic a tak ušetřit. Začala aplikovat měření, která se užívají v marketingu. Prvním krokem bylo zjistit, jak vlastně velký je tento „trh“. To se děje náročným sčítáním, které musí probíhat v nočních hodinách. Pak přichází na řadu „spotřebitel“ – bezdomovec. Průzkum tohoto „trhu“ se děje obvyklým způsobem – jsou tázáni, co chtějí. Odpověď je dost typická, nechtějí 12bodový program nebo postel v útulku, chtějí vlastní místnost, bydlení.
Po provedení průzkumu byl zahájen program Housing First, jehož úkolem bylo ubytovat tyto lidi pronájmem v soukromém sektoru, nebo vybudováním permanentně podporovaného bydlení a následného poskytnutí sociálních služeb nájemcům. Odůvodnění tohoto jednání je prosté, pokud dáte lidem to, co chtějí (ne to, co si myslíte, že chtějí nebo by měli chtít) přijmou to.
Zdá se, že to funguje. Nezisková organizace Housing First umístila jen v New Yorku 400 chronických bezdomovců s procentem úspěšnosti 88 % (definováno tím, že se tito lidé pět let nevrátí na ulici) s náklady 22 000 dolarů za rok a osobu.
-av-