Ukládá člověku to, co by měl, má nebo dokonce musí udělat. Protože se k tomu zkrátka zavázal. Nebo mu to přikazují normy a zvyklosti té společnosti, ve které žije. Anebo zkrátka jenom proto – jak již uváděl římský filosof Cicero před dvěma tisíci lety (…) – že je člověkem. Osobní slib, slovo, pohled do očí nebo podání ruky by mělo být tím největším závazkem.
Příroda nás totiž nastavila tak, že chceme druhým důvěřovat, v klidu a důstojně prožít svůj život, aniž bychom museli být podezíraví, opatrní a neustále ve střehu. Nebo někoho o něco neustále urgovat. Principy smluv a objednávek, „napřed zaplať“, platba pouze v hotovosti, „z ruky do ruky“ a jiné jsou už jen smutným svědectvím toho, že důvěra byla zrazena. Současně však běžnými projevy lidských vztahů, nad kterými se již nepozastavíme.
Toto ryzí slovo pochází z latinského „dignitas“ a vyjadřuje rovněž vznešenost. Obojí patří k základním hodnotám samotné lidské existence a její kvality. Podle Listiny základních práv a svobod jsou si všichni lidé rovni v důstojnosti a právech (na život, na ochranu zdraví a důstojné zacházení). A na to, aby byla zachována jejich čest, dobrá pověst a chráněno jejich jméno.
Pojem odpovědnosti je, kupodivu, velmi mladý. Začali jsme se jím zabývat teprve koncem 18. století, a to v souvislosti s politikou. Je odvozen od slovesa odpovídat, a to na otázky voličů. A za svá rozhodnutí a činy se jim také zodpovídat, tedy za ně ručit a nést následky. A to tak, aby ostatní věděli, že se na ně mohou spolehnout. Odpovědnost bychom tedy měli přijímat jako přirozený nárok na sebe sama.
Platila, platí a stále platit přitom bude neměnná rovnice: morální zásady jako normy dané společnosti + morální povědomí každého jednotlivce = nutné předpoklady pro projevy morálního chování.
Jednoduchá a logická.