Deklarant doručuje celnímu úřadu celní prohlášení vlastním jménem ve vlastní prospěch, nebo ho doručuje celnímu úřadu zástupce v celním řízení ve prospěch deklaranta, ve formě elektronického datového souboru ve formátu .xml. Na základě elektronicky podaného celního prohlášení celní úřad vydává rozhodnutí o propuštění zboží do celního režimu také elektronicky.
V takovém případě je rozhodnutím o propuštění zboží do celního režimu elektronické celní prohlášení, kterému celní úřad přidělí referenční číslo vývozu, tzv. číslo MRN. Toto rozhodnutí je však důkazem prokazujícím, že zboží vystoupilo z území EU až v okamžiku, kdy v něm celní úřad tuto skutečnost potvrdí. Aby však celní úřad mohl výstup v rozhodnutí o propuštění do celního režimu potvrdit, musí se dozvědět, že zboží vystoupilo podle pravidel definovaných v celních předpisech, a to buď od celního úřadu dislokovaného na vnější hranici EU, jehož prostřednictvím zboží vystoupilo z území EU nebo od deklaranta, kterému zboží bylo do celního režimu propuštěno.
Není-li výstup zboží celním úřadem v rozhodnutí o propuštění zboží do celního režimu orgánem potvrzen, nebo v případě, kdy je platnost celního prohlášení celním úřadem zrušena, případně v situaci, kdy plátce rozhodnutím o propuštění zboží do celního režimu nedisponuje (podávala ho celnímu úřadu jiná osoba než plátce, který uplatňuje osvobození od daně, nebo bylo zboží vyváženo na základě ústního celního prohlášení), může látce prokázat finančním orgánům výstup zboží do z území EU i jinými důkazními prostředky.
Tyto jiné důkazní prostředky však nejsou zákonem o DPH konkretizovány, nicméně za ně lze považovat jakýkoliv doklad, který hodnověrně prokáže skutečnost, že vyvážené zboží opustilo území EU. Z tohoto pohledu tedy může být jako jiný důkazní prostředek využit např. přepravní doklad prokazující přepravení zboží přes vnější hranici EU do třetí země nebo celní prohlášení prokazující propuštění vyvezeného zboží do některého dovozního celního režimu ve třetí zemi.
Existence rozhodnutí celního úřadu o propuštění zboží do celního režimu vývozu tedy není nutnou podmínkou pro osvobození vývozu do daně, ale je důležitým důkazem, prokazujícím, že vyvážené zboží vystoupilo z území EU. Ovšem pouze v případě, že v něm celní úřad výstup zboží z EU opravdu potvrdí.
Dalším důležitým údajem v celním prohlášení, u těch vývozů, které jsou předmětem daně, je celková fakturovaná hodnota uváděná do kolonky 22 celního prohlášení. Do této kolonky se uvádí tzv. převodní hodnota, tedy hodnota celé vývozní zásilky v měně, ve které je vystaven doklad o ceně vyváženého zboží, kterým je zpravidla faktura.
Jelikož vývoz zboží není v ustanovení § 2 zákona o DPH definován jako samostatný typ předmětu daně a vývoz je předmětem daně jen tehdy, že je dodáním zboží – pokud dochází převodu práva nakládat jako vlastník; je základem daně při vývozu vše, co jako úplatu obdržel nebo má obdržet plátce za uskutečněné zdanitelné plnění, od osoby, pro kterou je zdanitelné plnění uskutečněno ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 zákona o DPH. Při vývozu je tedy základem daně právě částka uvedená v kolonce 22 celního prohlášení přepočítaná na české koruny, kurzem definovaným v ustanovení § 4 odst. 8 zákona o DPH.
Dle ustanovení § 2 zákona o DPH je předmětem dovoz zboží s místem plnění v tuzemsku, přičemž pojem dovoz zboží je definován v ustanovení § 20 ZDPH jako vstup zboží ze třetí země na území EU.
Pakliže má dovoz zboží, dle ustanovení § 12 zákona o DPH místo plnění v tuzemsku, je dovoz předmětem daně. Dle ustanovení § 23 odst. 1 písm. a) zákona o DPH však plátci vzniká povinnost přiznat daň z dovezeného zboží pouze tehdy, pokud je propuštěno do celního režimu „volný oběh“, „konečné užití“ nebo „dočasné použití s částečným osvobozením od cla“.
Na rozdíl o vývozu tedy pro účely identifikace skutečnosti, zda z dovezeného zboží plátci vzniká či nevzniká povinnost přiznat daň není podstatné, jaký je obchodněprávní důvod dovozu, tedy jestli v souvislosti do dovozem zboží dochází nebo nedochází k převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník či nikoliv. Na vznik povinnosti přiznat daň z dovezeného zboží tedy nemá žádný vliv kód druhu obchodu uvedený v kolonce 24 celního prohlášení, ale pouze kód celního režimu uvedený v kolonce 37.
Plátci tedy bude vznikat povinnost přiznat daň z dovezeného zboží pouze tehdy, bude-li v kolonce 37 celního prohlášení uveden kód celního režimu začínající dvoučíslím „40“ (volný oběh), pokud dovoz nebude osvobozen od daně dle § 71 zákona o DPH, „61“ (zpětný dovoz do volného oběhu), pokud dovoz nebude osvobozen od daně dle § 71 zákona o DPH, a „53“ (dočasné použití), pokud bude zboží při propouštění do tohoto celního režimu osvobozeno od cla.
Aby tedy plátce mohl stanovit základ daně z dovezeného zboží, musí znát konstrukci celní hodnoty uvedené celním deklarantem v kolonce 47 celního prohlášení, zejména tedy jaké vedlejší výdaje do celní hodnoty započítal, jelikož se do základu daně připočítávají pouze ty vedlejší výdaje, které do celní hodnoty nejsou započítány.
Dle ustanovení čl. 70 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 (Celní kodex) celní hodnota vychází z převodní hodnoty, tzn. ceny, která byla nebo má být za dovezené skutečně zaplacena. Touto cenou se rozumí celková úplata, která byla nebo má být uskutečněna mezi prodávajícím a kupujícím ve prospěch prodávajícího za dovážené zboží a zahrnuje veškeré vedlejší výdaje, které zahrnul prodávající do fakturované částky. Tento postup se používá i v případech stanovení celní hodnoty u zboží, které není dováženo za úplatu. V těchto případech vychází celní hodnota z hodnoty, která by za zboží byla do zahraničí zaplacena v případě, kdy by bylo prodáváno.
Z uvedeného tedy vyplývá, že pro stanovení celní hodnoty při dovozu zboží je nutné vycházet ze skutečné placené ceny za dovážené zboží a z nákladů, které vznikly v souvislosti s dovozem zboží dovozci zejména na území třetích zemí před fyzickým vstupem zboží na území EU. Postup při stanovení celní hodnoty tedy ovlivňuje dodací podmínka, která je ve smlouvách velmi často identifikována za využití dodacích doložek INCOTERMS, sjednaná ve smlouvě, na základě, které je zboží dováženo. Dodací podmínka totiž, mimo jiné, rozděluje mezi smluvní partnery náklady spojené s dodávkou zboží, tzn. že určuje, který ze smluvních partnerů hradí, kterou část nákladů spojených s dodávkou zboží ze třetí země (např. nakládku zboží, dopravu zboží, pojištění zboží, vykládku apod.).
Ze shora uvedeného jednoznačně vyplývá, že řada údajů uvedených v celních prohlášeních je pro plátce důležitá pro správné posouzení daňových aspektů vývozu a dovozu zboží, a je tedy nutné se v nich umět orientovat a pracovat s nimi.
Marek Reinoha, poradce v oblasti cel a unijního obchodu, odborný lektor.
Složil s vyznamenáním nižší celní zkoušku, také odbornou celní zkoušku a vyšší celní zkoušku. Působil jako operátor výpočetní techniky Databanky krajských orgánů, od roku 1991 pracoval na Federálním ministerstvu obchodu (Ústřední celní správa) jako celní úředník.
Počínaje rokem 1992 pracoval na Ministerstvu financí/Generální ředitelství cel, konkrétně v celním úřadu Brno – letiště, poté v celním úřadu Brno II., kde také zastával funkci ředitele celního úřadu.
Lektorské a publikační činnosti se věnuje od roku 2004, specializuje se na celní předpisy, celní problematiku, daň z přidané hodnoty a SPD po vstupu ČR do EU, zahraniční obchod a další související témata.
Je dlouholetým členem externího lektorského týmu 1. VOX a.s.