Následující text vychází z prvního dílu videorozhovoru publikovaného na Management TV.
Vaše dlouholeté zkušenosti nejen ze společnosti Microsoft transformujete do oblasti tzv. pozitivního leadershipu. Jak definujete úspěch týmu?
Za svou dvaadvacetiletou kariéru v Microsoftu jsem se prosadil nejen díky svým schopnostem, ale i díky tomu, že jsem mohl pracovat s fantastickými lidmi. Já vždy říkám, že je to 10 % Jan Mühlfeit a 90 % jsou to lidé, kterým jsem pomohl odemknout jejich potenciál. To je první věc, kterou by měl leader udělat; najít a odemknout jejich silné stránky. Druhá věc je definovat vizi, kam by ta organizace měla jít, uvěřit jí a odkomunikovat ji tak, aby jí uvěřili i ti ostatní.
Kdo byl během dospívání vaším vzorem?
Byli to zejména sportovci. Třeba bratři Holíkové. Jaroslav Holík, který bohužel minulý rok zemřel, nás dokonce trénoval. Dále Jan Kodeš určitě v tenise. Současně i Ivan Lendl, který je jen o dva roky starší než já. Viděl jsem, jak i během střední školy v tenise tvrdě trénoval, aby to někam dotáhl. Co mě opravdu ale sport naučil, je ohromná odolnost. Když jsem přišel do tenisového klubu, byl jsem tlustý a nikdo nevěřil, že tam vydržím. Za rok už jsem byl nejlepším hráčem v klubu.
Jaké faktory úspěchu napomohly tomu, že i v tak silné konkurenci jste se ve své době stal nejvýše postaveným českým manažerem v Microsoftu?
Na to často odpovídám na svých přednáškách na Harvardu, Cambridge a dalších. Je to o tom nestarat se jen o svůj úkol, ale dívat se a reagovat i na dění kolem sebe. On si toho vždy někdo všimne. Když jsme byli ještě Československo, říkal jsem, že my v té době stále jako součást východní Evropy svůj plný potenciál vůbec nevyužíváme.
Třeba když jsme měli v Microsoftu průměrné výsledky, rozhodl jsem se soustředit na pozitivní stránky zaměstnanců a podle toho zformovat komplementární týmy. A nebylo o to o náboru nových zaměstnanců, jen o správném zařazení těch stávajících. Dříve průměrný tým se tak stal čtyřikrát za sebou nejlepším týmem společnosti v době, kdy byl Microsoft na burze největší světová firma. Vždy říkám, že jsem nevyhrál Wimbledon, ale vyhrál jsem ho čtyřikrát v businessu.
Jakým způsobem se podle vás má firma vyrovnávat s konkurencí?
Dnes je ve všem obrovská konkurence a vy musíte tu organizaci posouvat pořád dopředu. Ale lidé nechtějí dělat nové věci. To už tak máme zakódováno, vyhýbat se nebezpečí a udržovat status quo. Nicméně dnes je změna jedinou hybnou silou.
Jestli bude mít organizace velkou kapacitu se měnit a jít dopředu, tak tyto organizace budou psát historii. A navíc čím víc tito lidé využívají své silné stránky a talent, tedy jsou sami sebou, jsou autentičtí, tím spíš opustí zónu komfortu. Jinak ne. Proto to někdy vypadá, že následují svého lídra, ale on nakonec skončí někde vepředu sám.
Jakou byste dal radu lidem nadcházející generace, pokud se chtějí stát úspěšnými.
Já často říkám, že pokud chcete vylézt na Mount Everest, není jen jedna správná cesta nahoru. V různých povoláních můžete uplatnit různé silné stránky. Podle mě je důležité najít smysl, v čem je osobní výjimečnost.
Jsou to tři vlastnosti. První jsou silné stránky, tedy ty, které vás baví dělat, dosahujete v nich dobrých výsledků, rychle se je učíte a můžete je dělat intuitivně. Druhé je osobní nadšení. To poznáte tak, že děláte něco, co vám bere spoustu energie, ale maximálně využijete svůj talent. Třetí část jsou osobní hodnoty. Ty poznáte nejlépe na ostatních lidech. Stačí si říct pět lidí, které obdivujete, a dvě věci, proč tomu tak je. Tam, kde se to protíná, to je ten smysl, ta osobní výjimečnost.
Myslíte, že je důležité si tyto vlastnosti uvědomovat již během studia? Je pro všechny vysoká škola ta správná cesta?
Vždy jsem říkal, že to není o tom, jestli má člověk vysokou školu nebo ne, ale jestli je zaměstnatelný. Ve Španělsku je 59 % mladých lidí nezaměstnaných a z toho polovina má vysoké školy. Tam je to strukturální problém. Na druhou stranu máme 700 000 otevřených pozic v informačních technologiích, kde nemáme lidi. Často se společnosti při výběru zaměstnance soustředí na to, co bude dělat a jestli s tím má zkušenosti. Já jsem se vždy klonil k tomu, aby na té pozici využíval své silné stránky.
Spoustě lidem se stává, že vystudují, nastoupí do zaměstnání a šplhají po tom kariérním žebříčku. A najednou v polovině života nebo dokonce ke konci zjistí, že ten jejich žebřík byl opřený o špatnou zeď. Bohužel za to může už přístup během studia. Dítě nad předmětem, ze kterého dostává jedničky, stráví 10 % času, nad pětkovým 70 % času. A je řečeno, že se má věnovat tomu, co mu nejde, aby si zlepšil známku. Ano, děti se mají naučit všechno na určitou úroveň, ale disproporčně se věnovat tomu, co jim jde. Například Jaromír Jágr. Viděli jste ho, jak bruslí pozadu? Ten kdyby hrál v obraně, tak mu nikdy sedmiletý kontrakt neprodlouží. Ale je fantastický útočník a soustředí se jen na ten dar.
První díl videorozhovoru s Janem Mühlfeitem můžete celý shlédnout zde:
