Kolik má váš svaz aktuálně členů a kolik mají vaši členové zaměstnanců?
Zastupujeme většinu odvětvových průmyslových svazů - svaz automobilového průmyslu, strojírenské technologie, chemiky, energetiky, to jsou naši kolektivní členové. Pak máme několik tisíc individuálních členů. To jsou velké firmy jako ČS, IBM, Siemens, Škodovka. Myslím, že mají cca 1 300 000 zaměstnanců.
Jaká jsou v této turbulentní době hlavní témata vašich členů z pohledu politiky zaměstnanosti? Když odhlédneme od toho, co se děje na Ukrajině.
Zaměstnanost je dlouhodobý, několik let trvající problém. Ať už nízko kvalifikované pracovní síly, středně nebo vysoce kvalifikované. Neustále figuruje neschopnost najmout dostatečné množství kvalifikovaných pracovníků. Válka na Ukrajině ten problém samozřejmě prohloubila, protože ukrajinských zaměstnanců jsme v Česku měli vůbec nejvíc ze všech zahraničních zaměstnanců, přes 200 000. Mnoho z nich odešlo bránit svoji zemi, což je skvělé, úctyhodné.
Do republiky přišlo s uprchlickou vlnou 300 tisíc lidí. Podle našeho průzkumu jsou firmy ze 73 % připravené najmout ukrajinské uprchlíky a dát jim práci. Vše však naráží na určité problémy, které právě v tuhle chvíli firmy řeší. Některé z těch problémů musí vyřešit stát, to znamená například kapacita škol, školek, aby se Ukrajinci mohli věnovat své práci, a ne péči o děti. Uznávání kvalifikací, to je druhá věc. Ale pro firmy je také velkou výzvou jazyková bariéra.
Podívejte se na celý rozhovor Tomáše Pospíchala s Radovanem Špicarem
Jaké by měly vzniknout nové pracovní pozice a proč by tomu tak mělo být?
Žijeme ve světě, kdy jedinou jistotou je, že nic není jisté. Kdybychom tady spolu hovořili před 10 lety, tak bych vám celkem autoritativně řekl, kolik budeme potřebovat jaderných inženýrů, konstruktérů, spalovacích motorů, svářečů a tak dále. Tak tahle doba už je dávno pryč. Tenkrát jsme věděli na dva roky dopředu, kolik budeme vyrábět, kolik pro to budeme potřebovat lidí. Teď jsme rádi, když dokážeme předvídat v řádech měsíců, spíš plánujeme v řádech týdnů.
Vzhledem k tomu, co se děje s globálními dodavatelskými řetězci, tak jsme mnohem pokornější. Snažíme se akademickému světu spíš vysvětlit, že se musíme adaptovat na změny, které přichází opravdu jedna za druhou. Je potřeba, aby na takový svět své absolventy připravili. To znamená, aby studenti byli připraveni na změny, aby věděli, že to, co se naučí, budou muset neustále rozvíjet, aby byli flexibilní, aby dokázali spolu navzájem spolupracovat, aby dokázali prezentovat výsledky své práce, aby hovořili dobře cizími jazyky a tak dále.
Co tyto změny budou znamenat pro trh práce? Co to bude znamenat pro firmy?
Bude to obrovská výzva pro celou českou ekonomiku, protože jsme nejprůmyslovější ekonomikou v celé Evropské unii. Průmysl stále představuje 30 % HDP. Jsou to často výrobní závody, kde je spousta lidí zaměstnána ve výrobě, na výrobních linkách. Často jsou to pracovní místa, která jsou nízko kvalifikovaná, fyzicky náročná, ne úplně dobře placená. A právě proto, že se nedostává ani zaměstnanců na tato místa, tak je potřeba český průmysl digitalizovat, automatizovat a robotizovat. Lidi, kteří díky tomu přijdou o práci, bude třeba rekvalifikovat. To znamená obrovskou výzvu pro českou ekonomiku, bavíme se opravdu o desítkách tisíc lidí.
Jak tyto změny komunikovat?
Je o tom potřeba hovořit pozitivně. Zaměstnanci budou muset být ochotni získat nové kompetence, to je základní předpoklad, bez toho to nepůjde. Zaměstnavatelé by jim s tím měli pomoci. Myslím si, že to je v jejich vlastním zájmu, a buď to bude pro nás pro všechny, ty dvě strany, jednodušší a rychlejší, když pomůže vláda, anebo to zvládneme i bez ní, ale bude to pro nás náročnější a dražší.
Jsem realista, takže nečekám, že bude tak aktivní, jako jsou třeba některé vlády Beneluxu, kde opravdu vláda je tím článkem, který si vytipovává sektory, od kterých budou odcházet lidé na jedné straně, na druhé straně hledá sektory, kam budou přicházet, a snaží se být mediátorem výměny pracovní síly mezi dvěma sektory a opravdu pro to dělat maximum. Takhle daleko se myslím nedostaneme, ale když nic jiného, tak vláda na to může alespoň zaměstnavatelům přispět. V Národním plánu obnovy by na to snad měly být finance. Takže firmy, které se do toho pustí, budou moci o nějaké veřejné peníze požádat.
Co bychom si měli vzít pozitivního, a naopak čemu negativnímu se vyhnout, z příkladů v rámci EU, v rámci politiky zaměstnanosti?
Musíme se zaměřit na flexicurity - možnost rychle propustit, rychle najmout. Což u nás zatím kvůli zákoníku práce úplně nefunguje. Myslím si, že je potřeba zflexibilnit práci z domova, která je příliš utažená, příliš administrativně komplikovaná. Třetí věc, kterou považuji za důležitou, je zrychlit imigrační politiku. My jsme prostě pevnost, Česká republika, do které dostat špičkového Inda, to znamená někoho ze třetí země, je záležitost na 9 měsíců. Martin Vohánka, majitel Eurowagu, nedávno sháněl indického IT odborníka. Trvalo 9 měsíců, než ho sem dostal, to je prostě neakceptovatelné, takto dlouho byznys nemůže čekat. Takže zrychlení migračních procesů tak, jak to třeba umí Němci.
Co vám dělá radost, když vidíte výsledky práce členů Svazu průmyslu a dopravy?
Spousta věcí. Ale v souvislosti se současnou situací řeknu jednu jedinou věc, a to je snaha, a úspěšná snaha, udržet zaměstnanost navzdory krizím, kterými procházíme. Viděl jsem to poprvé v roce 2008 - 2009, kdy nás tvrdě zasáhla světová hospodářská krize. Přesto firmy udržovaly zaměstnanost, přestože se jim snižovaly tržby, zisky. Covid byl to samé. I problémy související s válkou na Ukrajině to ukazují znovu. Máme opravdu společensky odpovědné zaměstnavatele, kteří i na úkor vlastních zisků a ekonomické situace drží své zaměstnance a propouštění je opravdu až to poslední. A to se mi hrozně líbí a myslím, že to je velmi pozitivní.