Historie vinařství a kultury pití vína u nás sahá až do prvního století našeho letopočtu, kdy značnou část Evropy zaujímala Římská říše a římské tábory byly i na našem území. Vinice se zde však rozšířily až v 9. a 10. století, v období Velkomoravské říše. Výraznou roli hrály zejména klášterní komunity. První písemná zmínka o moravských vinicích se objevila v zakládací listině benediktinského kláštera v Třebíči.
Rostoucí obliba vína u šlechty a měšťanstva si v roce 1281 vyžádala první právní úpravu, která řešila sousedské vztahy mezi vinaři na Kroměřížsku. O rozkvět českého vinařství se dále zasloužil Karel IV., který přivezl do naší země révu z Burgundska a Porýní. Zavedl také právo viničné, jež podstatnou část roku chránilo domácí výrobce před dovozem cizích vín.
Rozvoj vinařství omezily husitské války, za vlády Vladislava Jagellonského však opět začal. Důraz byl kladen zejména na kvalitu vína a na poctivost podnikání. Následoval úpadek v období třicetileté války, takže k opětovnému rozmachu došlo až v druhé polovině 17. století. V té době se moravská vína začala dělit podle kvality do jakostních tříd.
Druhá polovina 19. století znamenala pro víno pohromu v podobě rozšíření škůdce phyloxera (révokaze) přivlečeného z Ameriky. Panoval též obecně malý zájem velkopěstitelů o révu jako předmět podnikání. Až v roce 1907 se vinaři dočkali prvního zákona, který stanovil přesnou definici révového vína. Slibný rozvoj prvorepublikového vinařství přerušila druhá světová válka a padesát let znárodněného hospodářství. Po revoluci se zdá, že české a moravské vinařství je opět na dobré cestě.
-kk-